Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

3.

     Probudí mě zvonění budíku. Teprve když se ten svůj snažím vypnout, všimnu si, že se nejedná o můj budík. Proto se rozhlédnu po Todorokim a Kacchanovi, kteří se probudili také kvůli rušiči spánku. Todoroki natáhl ruku ke svému mobilu, který v tu ránu přestal zvonit. Podívám se na hodiny a všimnu si, že bych měl ještě půl hodiny spát.
     Otočím se na Kacchana, který vstává s otráveným výrazem. Podívá se na mobil a potom se začne mračit. „Hej, něco jsem ti o tomhle řekl ne?" zavrčí a já nadskočím.
     „Budu si dělat co chci. Nemám v plánu tu někoho poslouchat."
     Na oba dva se nechápavě podávám. „Co se děje?" zeptám se.
     „Já ti řeknu, co se děje. Ten debil vstává o hodinu dřív jak já!" zavrčí Kacchan.
     „A co..." pokusím se ty dva překřičet, páč se tu začínají hádat. Hned jak mě uslyší, utichnou a podívají se na mě. „... Co takhle, kdybys vstával Todoroki o půl hodiny dýl a ty Kacchan o půl hodiny dřív?" navrhnu. Před Kacchanem raději nebudu zmiňovat že o půla vstávám já, to by nad tím jen z principu ani nepřemýšlel.

     Kdybych se měl hádat pouze s Bakugem, tak bych na to nepřistoupil. I když by to bylo takhle vyrovnaný. Ale že je to Midoriya, který se mi opravdu zamlouvá a můžu dokonce říct, že jsem si ho za včerejšek oblíbil, tak na to přistoupím. „Fajn." Co na to říct? Jakmile se někdo zajímá o knihy má u mě velké plus.

     Naštvaně koukám na Dekua. Jako vážně? Proč bych měl na něco, co dává i celkem logiku, přistoupit? A to dobrovolně. „Nevidím důvod proč tě poslouchat Deku," nahněvám se ještě víc.
     Rozčílí se „protože nejsi sám! Měli bychom spolu vycházet. Všichni. A ne se nad každou kravinou hádat. Nemusíte být nejlepší kamarádi, ale alespoň se přestaňte dohadovat!" Snaží se znít naštvaně, ale s mnutím očí a rozespalým hlasem to zní spíše vtipně... Kdybych si chtěl zahrát na holku, použil bych slovo roztomilý.
     „Midoriya má pravdu," schválí mu to Todoroki. Nechápavě na něj kouknu a poté pootočím hlavu zpátky na Dekua.
     Chvíli tam na něj koukám. A on na mě. Vážným pohledem - ale i přesto vtipným a (pro ženský slovník roztomilým). Ani nevím, co mě přimělo změnit tak rychle můj názor „fajn... Dělej si co chceš Deku," zároveň jsem si ale také sám zapřísáhnul, že už nikdy takovou hovadinu, jako odkývání čehokoliv, neudělám. NIKDY!
     Rozjasní se mu na tváři úsměv „měli bychom si dneska po škole sednout a nějak se dohodnout jak to tu ty čtyři roky zvládneme. První pravidlo máme."
„A když budeme muset vstávat dřív třeba kvůli zájezdu?" zeptá se zaujatě Todoroki.
Deku chvíli přemýšlí. Otevře pusu, aby něco řekl, ale já ho přeskočím „Tak se domluvíme večer před tím dnem blbe," odpovím na debilní otázku debilní odpověď. Ehm ehm... Nedal jsem si před pár vteřinami nějaký zákaz?!

     Se slabým povzdechnutím vylezu z postele a protáhnu se. Zajímalo by mě jak využiji svou půl hodinu navíc.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Všechno mám, teď už můžu vyrazit ty dva kilometry do školy. Tyhle procházky si oblíbím velice rychle. Dokáži si nádherně protřídit myšlenky a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zároveň si odpočinu od školy a když přijdu na intr celý odpočatý, můžu se pustit znovu do učení.
     Nazuji si boty a otevírám dveře, když v tom mě zarazí Midoriyi hlas „ty jdeš sám?"
     Otočím se čelem k němu a přikývnu s dodatkem: „Jo."
     Trochu se zavrtí, asi se stydí „taky s nikým nejdu, nevadí, když se k tobě přidám?"
     Jít s Midoriyou společně do školy?
     Přikývnu na souhlas, čímž způsobím, že se Midoriya rozzáří. „Počkej, jen si dojdu pro věci," řekne a hned na to se rozeběhne ke své posteli, u které leží jeho batoh. Sice jsem si úplně nepředstavoval procházku se společností, ale tak pro jednou to zvládnu.