Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

15.

     Je mi trapně. Kruci co jsem to za hlupáka?! Musel jsem ho o to žádat?! Bylo to nutné?! Několik let jsem si poradil sám! Sice to bylo otravné a zabralo to dost času, ale zvládal jsem to! Proč se dobrovolně vracím do starých kolejí, když tam být nechci?! Co si to má blbá palice myslí?! O co se snaží?!
     „Ještě něco Kacchan? Nebo si mohu zajít do sprchy a vy dva se tu mezitím nepokusíte zabít?" promluví milým hlasem. Rozčiluje mě! Ten hlas. Ten člověk. Všechno. Celý Deku. Celá brokolice! Takhle se mi vtírat do života! Kde vzal tu drzost zmizet a poté se znovu ukázat a dělat jakoby se nic nestalo?!
     „Ne, je to všechno," odseknu hnusně a poodstoupím. Zároveň zavolám půlence, který stál za dveřmi místo toho, aby šel doučovat zrádce. Samozřejmě můj nejméně oblíbený spolubydlící do pár vteřin stál naproti mě s velice nepříjemným výrazem. Oba dva jsme čekali až Deku odejde, který na nás házel výrazy obav a strachu.
     „Takže? Co chceš?" zeptám se. Nebo spíš... Odseknu ve vzteku. Musím mu dát jasně najevo, že mě tato konverzace netěší. Netěší mě jeho přítomnost.

     Už samotný tón mě vytáčí. Opravdu, není na tom člověku nic dobrého. Co na něm Midoriya vidí? „Přejdu rovnou k věci. Přestaň se s Midoriyou bavit. Tvé chování není vůči němu spravedlivé. Vnitřně mu ubližuješ a schováváš se za titulem jeho kamarád. Sbal si věci, zařiď si pokoj s Kirishimou a Midoriyu nech na pokoji. Už mě nebaví koukat se a poslouchat ty tvé urážky. Nezaslouží si je. Ne on," páni, nikdy jsem se takto nerozpovídal, abych někoho hájil. Nebo tedy jo, už se to párkrát stalo, ale není to časté.
     „HUH?! Kde si vzal takovou odvahu se mi stavět do cesty?! Za ničím se neschovávám, nechci být v jeho přítomnosti a ani o tu jeho nestojím! Sám se mi staví do cesty a překážky se mají překračovat co nejrychlejší cestou! Jestli chceš z toho někoho vinit, tak tu velkou nulu!" jeho reakce je až moc agresivní.
     „Nazýváš ho nulou? Nazýváš ho překážkou? Proč mu nedáš šanci? Proč si ho tedy držíš u těla? Je to milá osoba, která o tobě mluví tak hezky! Taky bych si přál, aby o mě takhle mluvil! Ale je jedno jak se snažím! Je to všechno jedno, protože se na tebe nevykašle!" štve mě! Vyprovokoval mě natolik, až jsem mu řekl i to, co jsem říkat nechtěl. Obávám se, že to použije proti mě. Toho jsem přesně docílit nechtěl. Notak Shoto! Tohle nejsi ty! Zachovej chladnou hlavu a přemýšlej!

     Oho? Že by... Žárlivost? „Že by náš hezoun školy žárlil na někoho, jako jsem já?" zazubím se v gestu výhry. Respektive moci nad ním. Líbí se mi to. Mít nad ním moc.
     „Vím, že mě nesnášíš. Prosím, posloužím ti jako terč. Ale jeho z toho vynech," nenechá se zlákat. Zachoval si chladnou hlavu? Huh, štve mě. Proč prostě nevybuchne? Proč mi nemůže dopřát toto potěšení?
     „Ať se na to podívám jakkoliv, tak nevidím důvod, proč bych ti na to měl kývnout. Terč můžu mít z obou dvou. Žádná výhoda mi z toho neklapne. Nemluvě o tom, že Deku je lehký terč na který jsem už navyklý několik let. Nechce se mi toho terče vzdávat," nevím, jak jsem přesně tu poslední větu myslel, ale mé rty jsou prostě rychlejší než hlava, takže některé myšlenky formulují trošku jinak, než by měly být zformulovány.

     Jsem naštvaný. Takhle do toho zatahovat poklad mezi lidmi! Upřímnějšího a hodnějšího člověka, než je Midoriya, neznám! „Ještě jednou ho urazíš a-!"
     „A co?" skočí mi do řeči „co bude? Jak mě potrestáš?" přiblíží se ke mně s tím svým úšklebkem, který říká mám nad tebou moc. Co zamýšlí? Podívá se mi hluboce do očí a promluví „čím déle tě poslouchám, tím více mám podezření, že se do toho malého usmrkance snad zamilováváš. To by bylo něco! Postrach všech holek je gay! A já bych měl takové štěstí, že bych s buzerantem sdílel pokoj!" poté mlčel. Snažil se vyčíst zda-li je to pravda, či nikoliv.
     Vykolejilo mě to. Ne. Ne! Tohle není pravda! Tak velké city k němu nemám! Ano, žárlím! Sem tam! Protože je to jediný člověk se kterým se dokážu otevřeně bavit a štve mě, že se věnuje někomu tak... Neohrabanému, který mu ubližuje! Ale nemiluji ho!
     „Rudneš," přileje olej do ohně s posměchem „v lidech se moc nevyznám, ale přijde mi, že sám ještě nevíš. Tak to abych ti pomohl zjistit, jak jsi na tom s orientací, že?" Z počátku jsem nevěděl, co tím měl namysli, ale po natlačení mě na zeď jsem začínal pomalu chápat. Je o něco málo nižší než já, ale to mu nijak nebránilo mě takto rozhodit. Jeho výraz byl plný chtíče mě potupit. Dostat mě na samotné dno. To je jeho cíl. A jde si za ním stůj co stůj.
     Svou pravou dlaní třískne do zdi těsně vedle mé hlavy, kde ji taky nechá. Tak nějak nevím, co se děje. A co se bude dít. Musím se rychle uklidnit, nebo se mu to opravdu povede!

     Abych byl upřímný, tak se mi tohle hnusí. Na tohohle bych v životě nesáhnul. Ale na druhou stranu mě baví mít nad ním kontrolu. Po všech těch problémech, co mi způsobil mám nad ním konečně moc. Takže ty doteky asi překonám. Jen pro tu zábavu. Nebudu zacházet někam dál, nebudu ze sebe dělat buzeranta. Ale jeho na buzeranta přeorientovat mohu. Stačí k tomu tak málo!
     Pravou rukou jsem opřený o zeď, levá ruka se přesune k jeho levé straně obličeje, kde obkreslí spodní čelist a zastaví se na bradě, kterou uchopí mezi palec, ukazováček a prostředníček. Má překvapivě hebkou pokožku.
     „Co to děláš?!" zaskřípe mezi zuby, když ho znehybním pomocí levé nohy, kterou přitisknu mezi ty jeho.
     „Nemyslíš si, že kdyby po tom tvé srdce ani trošku netoužilo, tak by ses už dávno vymanil? Je jedno jak. Praštil mě, odstrčil nebo cokoliv jiného," můj hlas se mu vyloženě posmívá. A on to slyší. Dráždí ho to víc, než mé hrátky.
     „Dělej si se mnou co chceš, jestli tě to uspokojuje," ou, zasadil dobrou ránu. Ne, opravdu netoužím po vztahu s mužem. „Ale jeho z toho vynech, je milý, určitě takový je od mala. Určitě schytával od malička samé ostré rány a už tomu musí být konec! Nic jiného než samé ubližování s tebou nezažil a ani nezažije! Takže ho nech být!" Na každé slovo dává velký důraz, ale nekřičí.
     Tak nějak mě to naštvalo. Hodně! „Nemáš jediné právo posuzovat minulost, ve které si nebyl!" rozdurdím se. Můj hlas už není tak klidný a tichý, stal se z něj výhružný a nabývající na síle. „NEMÁŠ NEJMENŠÍHO TUCHA, CO VŠECHNO JSEM PRO NĚJ KDY DĚLAL!!! NEVÍŠ O NÁS DVOU NIC, TAK SE DO TOHO PŘESTAŇ SRÁT!!!"
     „Tohle děláš vždycky! Přivlastňuješ si něco, co ti právem nemá patřit! A myslíš si, že máš na to nárok jen proto, že to máš furt k dispozici! Midoriya se za tebou připlazí vždycky! A ty toho zneužíváš! Jenže-!"
     V tu chvíli se dveře do pokoje otevřely. Jelikož jsem celý rozhořčený toho tupce přede mnou stále znehybňoval, tak jsem jen pootočil hlavou. Půlenec se mrknul pouze očima. Oba dva jsme viděli toho, koho jsme v tuto chvíli chtěli vidět nejméně.
     „Ah, p-pardon, nevěděl jsem, že to je mezi vámi takhle," zakoktá se nervózně a chystá se odejít, aby nevyrušoval.
     Pustím půlence, který začne obhajovat tuto situaci klišé větou „není to tak, jak to vypadá! Mezi námi dvěma by nikdy nemohlo nic být Midoriyo!" nerad to přiznávám, ale pro jednou má osoba s jizvou přes obličej pravdu.
     Mě ale trápí jiná věc. A krasoň si toho očividně nevšiml. „Co všechno jsi slyšel Deku? Nedělej ze mě blázna! Na tohle tě znám až moc dobře!" je drzost se mě snažit zmást! Tohle se mu nepovede! Nikdy!

     Zase mě odhalil! Je pravdou, že jsem stál za dveřmi od určité rány do zdi. Měl jsem strach, ale rozhodl jsem se vyčkat chvíli za dveřmi, páč jsem pořád slyšel tlumenou konverzaci ze které jsem si zrovna moc nevzal. Ale slyšel jsem ten konec, kdy po sobě začali zvyšovat hlasy. Bál jsem se, že se začnou za chvíli prát. Ten jev, co se naskytl mým očím jsem ani v nejmenším nečekal, ale věřím slovům Todorokiho. Mezi nimi k ničemu romantickému dojít nemohlo.
     „DEKU! ODPOVĚZ!" ach... asi nemám na výběr. Můj pokus o únik se nepovedl. Nevadí. Zavřel jsem tedy dveře došel ke svým věcem, abych si mohl uklidit hygienickou taštičku.
     „Slyšel jsem jen konec, takže nemějte strach." Oba dva o mě mluvili tak hezky! Nemohu uvěřit tomu, že jsem jejich sporem byl já. Proč řeší mě?

     Tohle jsem nechtěl! Akorát o tom všem bude zbytečně přemýšlet! Musím najít způsob, jak se mu řádně omluvit.
     Dutohlavec se na mě naštvaně podívá a promluví aniž by řešil, že ho Midoriya slyší „a přesně takový je mezi námi rozdíl. Přesně tohle je naše minulost. Kdyby si tady byl jen ty, tak uteče a jediné, čeho se dočká, bude chabá omluva. Potom bude dělat jako, že se nic nedělo. Ale se mnou se tohle NIKDY nestane. Přede mnou nic neschová. Přede mnou nemá jinou možnost než mluvit. Takže? Pořád si myslíš, že ho mám nechat jen tak jít?"
     „Ka-Kacchan! Už toho nechte! Oba dva vás mám rád, tak to neřešte!"
     Nerad to přiznávám... Ale opět mi dokázal jak velký je mezi námi rozdíl. Opět jsem k ničemu. Chci někoho nahradit, ale přitom nevím, jak. Jsem k ničemu.

No, dnes mi prstíky psaly samy, tak doufám, že téhle kapitolky nebudu za pár dní litovat, každopádně snad se tyhle hroty líbily :D