Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

13.

     „Dnes si tedy dáme vybíjenou. Je to taková odpočinková hra. Prosím vás ale, abyste si nic neudělali," řekne učitel, hodí nám míč a započne tak hru. Obecně v tělesné výchově nejsem dvakrát dobrý. Tato hodina jde spíše Kacchanovi, který se i teď k míči žene, jako by mu na tom závisel život. Jeho silné údery s míčem také nejsou slabé. Jsem rád, že jsem ho schytal ve stejném týmu, na základce to byl můj největší strach. Nikdy jsem nechtěl být nepřítelem Kacchana. Byl to soupeř, který nikdy neprohrál, nikdy ho nikdo nedostal na druhou stranu. Nikdy nebyl u kapitána. Jinými slovy dnes budu pravděpodobně vybit, ale náš tým vyhraje.
     „Tak pojď Bakugo!" zařve Kirishima jakmile se Kacchanovi dostane do rukou míč. Kirishima a Todoroki jsou v opačném týmu. Kirishima se míči dobře vyhýbá, je ohebný. Ale svůj míč radši svěřuje útočníkům. Todorokiho jsem zatím analizovat nedokázal, k míči se zatím nedostal.

     Dobře! Další ze hry! Třetí ze hry! Jen ať si jde za kapitánem. Já tady v poklidu vybiju i zbylé tři, poté se utkám s jejich slabým kapitánem. Kirishima je celkem nepříjemný. Jeho míč mě nezasáhne, na to je moc nepřesný a pomalý, takže toho se obávat nemusím. Ale jeho síla je v obratnosti. Ani jednou jsem ho netrefil.
     Další ve hře je Kaminari, který je průměrný, takže s ním žádné problémy nebudou.
     Kdo mi dělá problémy je můj nechutný spolubydlící s obří jizvou. Celou hru se schovává za ostatní hráče, míč si nebere, celkově aktivní není. Jenže já moc dobře vím, že on má fyzičku na jiné úrovni. Tak proč to divadýlko?

Už to chápu! On se nechce vyčerpat! Pozoruje Kacchanovi pohyby. A zároveň si šetří na jejich utkání dost síly! Teď, když Kacchan vybil Kirishimu a Kaminariho, tak se můžou na sebe ti dva plně soustředit. Je pravdou, že u nás je stále Tokoyami a Sero, ale těch se Todoroki nemusí obávat vzhledem k tomu, že k míči se dostane jen Kacchan.
     „Tak co?! Budeš už konečně hrát nebo tě mám prostě vybít?!" zakřičí Kacchan na svého nepřítele na kterého hned na to hodí chycený míč.
     Todoroki s lehkostí chytí míč, který byl do teď pro všechny nechytatelný. „Tak schválně kdo koho trefí dřív," vyzve Kacchana k souboji a hodí po něm smrtelný míč srovnatelný s Kacchanovým.
     Ten zápas nikdo nechápal, bylo to jako pozorovat ďábla a boha (nebo alespoň tak to příchozí dívky popisovaly). Zápas byl tak ohromující, že upoutal i kolemjdoucí studenty, co měli volnou hodinu.
     Kacchan se smál svým vítězoslavným úsměvem a jiskřičkami v očích. Každý další útok měl větší a větší sílu.
     Todoroki oproti tomu lpěl na eleganci. Jeho kroky nebyly těžkopádné, bezhlavě se nehnal za míčem. On zvolil přemýšlení a vytrvalost.
     Oba dva bojují úplně jinak. Každý má jinou přednost. Přednost, kterou vytáhl k dokonalosti. Otázkou je, zda-li vyhraje hrubá síla anebo trpělivost s trochou inteligence.
     „Kirishimo!" zakřičí z ničeho nic Todoroki na kamaráda z protější strany a poposkočí tak, aby hodil míč nad hlavu Kacchana. Kacchan měl za to, že přihrává protější straně a tak se automaticky jeho zorné pole přesměrovalo na druhou stranu, jenže to byla osudová chyba. Todoroki změnil trajektorii míče, takže míč tečnul Kacchana.
     Nemohu tomu uvěřit. Kacchan poprvé prohrál.

     Jak?! JAK?! PROČ JSEM PROHRÁL?! ZROVNA S NÍM?!
     „HEJ!! Podváděls!" zakřičím na něj a rozejdu se k němu.
     „Nepodváděl jsem, jen jsem se tě snažil zmátnout. Tu tvou hlavu není těžké zmást." Zase mě uráží?! Zase se snaží postavit sám sebe na nejvyšší příčku?!
     „Kacchan! Dobrá hra! Pořád hraješ stejně dobře!" přiskočí ke mně ta otravná malá brokolice.

     Vyhrál jsem! Byla to pořádná výzva, nebudu lhát! Ale vyhrál jsem!
     Holky z tribun ke mně hned doběhly a podávaly mi ručník s flaškou vody. Vypadá to, že jsem se stal miláčkem holek. A už je to tu zase. A to jsem doufal, že se to na téhle škole nestane. Každopádně oba dva dary jsem uvítal s otevřenou náručí.
     „HEJ! Podváděls!" zakřičí na mě horká palice. To mi opravdu nechybělo.
     Dovolil jsem si ho znovu potupit před co možná nejvíce lidmi. A očividně ho má slova urazila víc, než jsem od toho očekával. Ve tváři jsem měl vítězný úsměv. Ten ale potemněl v okamžiku, kdy se k Bakugovi přiřítil Midoriya. Proč šel k němu a ne ke mně? Já se přeci k němu chovám mile na rozdíl od blonďáka!
     „Todoroki, nechceš s námi dnes zajít někam ven? Třeba karaoke! To by bylo skvělé!" zeptá se jedna z pěti dívek. Ani jednu z nich neznám, nejsou mé spolužačky. Vlastně je vidím prvně v životě.
     „Nikam nepůjdu," má slova byla chladná. Nechoval jsem se zrovna mile, za což si později vyhubuji. Teď mě ale tíží fakt, že tahle situace hlásí, že na tu horkou palici žárlím. Znervózňuje mě ten pocit, protože nevím, co má znamenat. Ale musím přijít s něčím, abych se takto necítil.

     Dotkne se mě. Přátelské gesto. Ale já ho neoceňuji. „Nedotýkej se mě, Deku!"
     „Jo, jasně, promiň," omluví se, poodstoupí o půl kroku a dá ruce na úroveň hlavy ve vzdávajícím se gestu.
     „Midoriyo?" uslyším blížící se hlas. Vím, kdo to je. Zase tenhle?! To jsem magnet na otravné lidi nebo co?! „Jak si na tom s dárky na Vánoce?" zeptá se v mé blízkosti, jako by se nechumelilo.
     Deku se očividně zarazil, ale stejně odpověděl: „no mám připravený seznam, akorát to teď jen sehnat. Doufám, že to stihnu nakoupit během tohoto nebo příštího víkendu. Proč?"
      „Napadlo mě, že bych zase přijel a nakoupil společně s tebou? Nakupování je otrava, ale ve dvou by to bylo možná lepší."
     Počkat počkat počkat. To si tu domlouvají rande?! A vůbec! Kdy přijel půlenec za Dekuem?!
     „Na domlouvání rande mě nepotřebujete, tak mě z toho vynechte," zavrčím na ně.
     Malá otravná brokolice zrudla. Trefa do černého? Je mezi nimi něco romantického? Pozorně sleduji Dekua. Ať se ale na něj koukám jakkoliv, tak to není pravda. Ne. To bude spíše nečekaná poznámka. Půlenou palici bere jako kamaráda, na rande v nejmenším nepomyslel. Nikdy jsem Dekua neviděl na žádném rande, takže nemohu vědět jak by se zachoval. Ale víte, co je děsivé? Já si dokážu živě představit, jak by se zachoval! A svým způsobem bych ho chtěl takto rozrušeného někdy vidět.
     Co mě ale zarazilo, tak "krasavec" s uhlazenou košilkou. Očekával jsem, že má slova bude ignorovat, nebo si z nich udělá srandu, anebo prohodí nějakou ostrou poznámku a bude Dekua chránit. Jenže v jeho tváři bylo něco jiného. Jenže co. To je ta správná otázka. Otázka, na kterou neznám odpověď a celkem mě to znervózňuje. A s tím se pojí fakt, že mě znervózňuje to, že se mi ta odpověď nebude úplně líbit.

     Radne? Vypadá to, jako bych zval Midoriyu na rande? Nesmysl! Jsme přeci jen spolužáci. A spolubydlící. A kamarádi. Máme podobné názory. Podobné zájmy. Je to vlastně první člověk se kterým si opravdu rozumím. A kamarádi spolu chodí ven, ne? Nemusí to přeci hned znamenat rande.
     Klid klid Shoto. Snaží se tě jen opět vytočit. Nenech se vyprovokovat. Nemá to cenu. Je to přeci dutá hlava. A ještě ke všemu blonďatá.
     I tak mě ale něco potěšilo a znervóznilo zároveň. Ten pocit je ale natolik chaotický, že se v něm vůbec nevyznám. Vím jen, že klíčí uvnitř mě, hřeje mě, ale zároveň do mě zabodává chladné jehly. Jinými slovy příjemný, ale zároveň nepříjemný pocit.

     „R-r-rande? N-neblbni Kacchan!" řekl jsem to dost zakoktaným hlasem. Je to přeci nesmysl! Kluci nemůžou jít spolu na rande! A i kdyby mohli... Todoroki to takhle rozhodně nemyslel. Jen má problémy doma a nechce tam trávit čas. Navíc nakupování ve více lidech je opravdu zábavnější. Přesně tak přesně tak!
     „Každopádně budu rád, když se přidáš Todoroki! Ve více lidech je to vždy větší zábava," usměji se na něj.

     Tss. Ty jejich pohledy, jak se na sebe oba dva nechutně přeslazeně culí, nesnesu. Oba dva jsou nechutní.
     „Fajn. Když je to ve více lidech větší zábava," začnu mluvit sám od sebe, aniž bych se nad tím zamyslel „tak půjdu s vámi." Můj chlad ve tváři společně s mým chladným tónem je geniální kombinací na vraždění lidí. Z nějakého důvodu jsem vytočený. Hodně vytočený. Pravděpodobně za to může stále ta prohra.
     Oba dva se na mě šokovaně zadívají. Deku je překvapený. Tohle ode mě neočekával. Nedivím se mu. Taky jsem sám ze sebe překvapen a zároveň zmaten. Překvapený je ale i náš krasoň školy. Ten se ale už mile netváří. Jeho to netěší? Ale ale. Myslel jsem, že čím více lidí, tím větší zábava. Nebo to pro mě neplatí?
     „TO BY BYLO SKVĚLÉ!" zapiští nadšeně Deku. Něco mi říká, že tohle kolo jsem vyhrál já. A má výhra je o hodně sladší než ta půlence.