Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

2.

     Chvíli před zvoněním do třídy vběhl ještě jeden žák. Upoutal na sebe dost pozornosti. Jestli nebude stíhat denodenně, tak si nejsem jistý zda pochodí. Avšak je tu ta možnost, že to může být někdo, kdo tu bude na intru, konec konců u nás taktéž stále jeden není. Ale i tak to neznamená, že nemusí chodit v den příjezdu čas.
     Zelenovlasý kluk si sedl na druhou stranu místnosti. Je v řadě u dveří zatímco já sedím u okna. Sedí s klukem myslím, že Iidou. Já sedím s Momo. Vypadá na klidné a rozumné děvče - to byl důvod, proč jsem si ji vybral za spolusedící.

     Ve třídě jsem se usadil ke klukovi se jménem Iida. Bohužel moc na výběr jsem neměl, stihli jsme sem přijet jen tak tak, i tak jsem ale rád, že jsem skončil zrovna s ním, jelikož mi přijde jako fajn kluk.
     Jelikož učitel ještě nepřicházel, využil jsem situace a rozhlédl jsem se po třídě a svých nových spolužácích s pokusem si tipnout s kým jsem na pokoji. Iida je vyloučen jelikož jsem se ho ptal. Možná by to mohl být ten kluk s žlutými vlasy, které zdobí černý pramínek vlasů ve tvaru blesku? Nebo snad podivný klučina, který se podobá temnému ptáku?
     Dál jsem neměl možnost zkoumat jelikož učitel přišel do hodiny.
     Už během prvního proslovu učitele - jehož jméno je Aizawa - jsem zjistil, že je přísný, ale vypadá na dobrého učitele, který je spolehlivý. Vysvětloval nám jak to tu všechno bude následně probíhat. Jak tak poslouchám, tak ten program je dost nabitý.

     Po nudné přednášce jsem vyrazil na intr společně s klukem, který mě štve, ale zároveň s ním vycházím. Kirishima. Já vím, podivné, sám se tomu divím jak můžu někoho tak otravného vůbec vystát. Důvodem proč s ním vůbec jdu je kvůli - a opět - jeho otravnosti. Jo a taky kvůli stejnému cíli, kterým je intr. Svým způsobem jsem rád, že mám s ním společnou cestu, jeho žvásty můžu snadno ignorovat, když se mi zachce.
     Při příchodu ke svým pokojům se s ním rozloučím s domněním, že mě nechá konečně být, abych si mohl užívat klidu, ale ten červeňák žraločí se se mnou začal domlouvat na ranním srazu před budovou, abychom spolu mohli jít i do školy. Ze začátku jsem mu odmítal sdělit svou hodinu odchodu, ale po delší době překecávání se mu ze mě podařilo vypáčit to, co chtěl. Teprve poté mě nechal jít.

     Zjistil jsem, že Iida-kun je taky na intru. Bylo by fajn s ním sdílet jeden pokoj, je to skvělý kluk. Ale bohužel pro mě. Pokoje máme pouze vedle sebe.
     Zhluboka se nadechnu před dveřmi mého nového pokoje, zaklepu a vstoupím. Upřely se na mě dva páry očí.  Důkladně se si prohlížím jejich majitele. Klučina s dvoubarevnou hlavou, kterého jsem viděl v řadě u oken. Přijde mi hodně odtažitý. Levé oko má ledově modrou barvu, avšak pravé je šedé. Aniž bych se stačil zaměřit na něco víc než obličej, oči mě zatáhli k druhému majiteli zírajících očí s neupravenými blond vlasy, jeho červené oči doplňují výbušné jiskřičky, které jsou plné energie. Ale počkat... Není to...? Kacchan?!
     „Ahoj, Jsem Midoriya Izuki. Doufám, že spolu budeme vycházet." ukloním se a poté zamířím se svými věcmi k posteli uprostřed těch dvou.

     Tak počkat. Počkat počkat počkat. Ne ne ne ne, proč tu musím být ze všech lidí na světě zrovna s ním?!
     „Co tady děláš Deku?" Jak je možné, že tu je? Já věděl, že to jméno ze dveří našeho pokoje odněkud znám.
     „Ahoj Kacchan." usměje se na mě.

     „Jsem Todoroki Shoto." Alespoň tento zelenovlasý opozdilec má nějaké vychování, i když by mohl zapracovat na včasných příchodech. Oproti tomu ten buran, co se s ním před chvílí vybavoval nemá páru, co slušné vychování znamená. „Vy se znáte?" zeptám se.
     „Ano," řekne Midoriya „bývali jsme na stejné základce. Potom jsem se ale musel přestěhovat. Nikdy bych nevěřil, že se zase uvidíme Kacchan." zajásá.
     Kacchan? A co to má znamenat to Deku? Proč ho uráží? Měl bych se začít věnovat svým věcem. Radši. Do jejich záležitostí mi nic není.

     Poslední věci jsem vybalil až večer. Fuuu. To byla fuška. Asi bych si příště neměl brát s sebou tolik věcí.
     Kacchan jde ke dveřím. Docela by mě zajímalo, kam jde. A tak se ho zeptám: „Kam jdeš Kacchan?"

     Znechuceně se na něj podívám. Kam bych asi měl kruci jít? To je ten ručník s taškou, ve které jsou věci na mytí, tak moc nenápadný? Ale stejně mu odpovím, ačkoliv to i mě samotného překvapí. „Vidíš ten ručník? Co bys asi tak řekl?" zavrčím podrážděně čímž si vysloužím od Todorokiho nesouhlasný pohled. To se ho zastává nebo co?

     Podívám se na něj a nesouhlasně se zamračím. Nemusí na Midoriyu jen tak z ničeho nic vyjet. Normálně se zeptal. Tohle je opravdu otřesný člověk.
     Rychle odejde z pokoje. Radši. Dělá dobře. Rozhodnu se všímat si opět svých věcí.
     „Je to celkem bručoun co?" usměje se nejistě Midoriya stojící u své postele a připravuje si, odhaduji, pyžamo.
     Podívám se na něj překvapujícím pohledem. Nečekal jsem, že se mnou naváže kontakt. Ale nebudu se tomu bránit. Zdá se mi jako pohodový člověk.
     Hlavu opět sklopím ke své knize. Přikývnu, „jo, to je. A děsnej." Nebudu lhát.
     Usadí se na postel „věř mi, dá se s ním vyjít. I když je to těžké. Kacchan..." podívá se před sebe s úsměvem na tváři. „Zvykneš si na něj." jeho zrak mě začne pozorovat. Jeho úsměv se rozzáří ještě víc.

     Je moc fajn. Líbí se mi. Jsem rád, že zrovna on je můj spolubydlící a kamarád. A spolužák. Ze začátku jsem se bál navázat konverzaci protože vypadá jako odtažitý typ, ale takhle teď naštěstí nevypadá. I když se nesměje.
     „Co to čteš?" zeptám se, páč mě to zajímá. Přisednu si k němu bez zaváhání jako kdyby jsme se znali roky.
     Pohlédne na mě udiveným pohledem. Asi se ho zrovna moc lidí neptá, co právě čte „Budoucnost."
     Zajímavý název „o čem to je?" zeptám se se zájmem.

     Pustím na sebe horkou vodu ze které se žene pára ke stropu. Zavřu oči a užívám si ten příjemný pocit, když mi proud teče na tělo.
     Chvíli tam tak stojím. Potom se přinutím k pohybu a tak se vydrbu sprcháčem a šampónem. Uslyším něčí zpěv z jedné z dalších sprch. Ten hlas je mi známý. Kirishima? Asi jo. Tu písničku dokonce i znám. Myslím, že se jmenuje „Love Don't Die".
     Zašklebím se. To si dělá srandu. To je magor. Musím se nad tím pousmát. Je to fakt magor. „To si děláš srandu, že jo?" zeptám se nahlas, tak, aby mě slyšel. Ale nezpívá falešně, to se musí ocenit.
     „Bakugo? To jsi ty? Promiň, myslel jsem, že tu jsem sám."
     „Love Don't Die?" zeptám se.
     „Ty to znáš?"

     „To je zajímavý," umí ten příběh odvyprávět tak pěkně, až mám chuť si tu bichli přečíst.

     „Jo, to teda je," odpovím s mírným úsměvem na tváři. „Líbí se mi, že je v něm ukázáno jací lidé jsou doopravdy. Lháři a podvodníci. A proto je mezi nimi těžké najít někoho komu můžeš opravdu věřit."
     „No... Mně můžeš důvěřovat." usměje se na mě nefalšovaným úsměvem.

     Rychle dokončím mytí a vylezu ven ze sprchy. Převléknu se do boxerek. Rozloučím se s Kirishimou a zamířím do svého pokoje. Musel jsem všechno zrychlit nebo mě nakazí a já potom taky začnu zpívat. A věřte mi, to nikdo nechce.
     To mi je ale houby platný, páč si po cestě už pobrukuju. Před pokojem se naštěstí utnu. A díky za to. Opravdu nechci vědět, co by Deku měl zase za kecy.