Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

1.

Todoroki
Midoriya
Bakugo

     „Shoto! Pohni." Zase ten otravný hlas mého otce. Nemůžu se dočkat až mi dá na čtyři roky pokoj. A poté i na celý život.
     Neochotně se zvednu z postele a podívám se na čas na mobilu. V přízemí jsem měl být přesně v 17:00, teď je 17:05. Tak proto tak běsní.
     Všechny sbalené věci mám naskládané u dveří. Vlastně se jedná pouze o dva kufry, nemám potřebu brát celý svůj pokoj. Stačí mi jen to nejdůležitější plus oblečení. Oba kufry vezmu do rukou a opatrně s nimi sejdu schody.
     „Měl jsi tu být v pět!"
     „Promiň, nehlídal jsem si čas," unaveně odpovím a odejdu ven k autu do kterého nandám kufry. Následně si sednu s otcem do auta a společně vyrazíme. Před intrem bude i mamka, přijede tam vlakem jen proto, aby mě viděla a já jí jsem za to vděčný. Taky ji chci vidět. Otec ji ale odmítal nabrat po cestě. Nemá ji rád. Opravdu nechápu jak někdo takový může být můj otec.

     „Mami! Přijedeme pozdě!" zařvu a držím se zuby nehty, abych za ní do té koupelny nevlítl a nevrazil jí pár facek.
     „Škola je až zítra, dneska jedeš jenom na intr!" zařve na mě.
     „Jo, jenže ten intr se za dvě hodiny taky zavírá! A cesta tam nám zabere přes hodinu a tři čtvrtě! Takže se kurva přestaň líčit a sedni za volant! Co mi je známo, tak dneska se maškarní nekoná!" Ztrácím nervy. Opravdu jsem měl jet tím vlakem. Jeden kufr s batohem bych unesl. Už jsem tam mohl dávno bejt.

     S otcem jsem se rozloučil hned jak si zkontroloval v čem to vlastně budu bydlet. Jsem rád, že konečně vypadl. Teď tu jsem jenom s mamkou. Jsem rád, že mám možnost ji vidět. Hezky se mi s ní mluví. Je to člověk, kterému můžu opravdu důvěřovat, ačkoliv to tak do nedávna nebylo. Kvůli otci, který mi o ní řekl plno lží jen proto, aby mi ji zhnusil. Netvor.
     Doprovodil jsem mamku na vlak, který ji odveze zpět do města, kde bydlí. Když odjela, tak jsem se šel konečně zabydlet. Všechny věci jsem pěkně uklidil na svá nová místa.

     Stihli jsme to jen tak tak. Opravdu ji příště zabiju. Rychle jsem popadl svoje věci a běžel jsem do budovy, která bude odteď mým novým útočištěm.
     Nahlásím se u jedné stařeny, která mě nasměruje do mého nového pokoje. Šel jsem podle instrukcí a když jsem uviděl dveře s mým a dalšími dvěma jmény vešel jsem. Jeden kluk tam už byl zrovna si vytahoval věci do sprchy. No musím říct, že vzhledově vypadá dost debilně. Kdo si dobrovolně nechá nabarvit půl hlavy na bílo a půl na červeno? A co ten rudej flek na modrém oku, přitom druhé oko je šedé? To je snad nějaký vtip, že jo? S tímhle nebudu snad celou tu dobu sdílet pokoj, že ne? Podívá se na mě klidným pohledem. Nevypadá zrovna, že by byl ukecanej, aspoň, že tak.
     Povzdychnu si a zavřu za sebou dveře. Zaberu si postel na konci pokoje. On má nejblíž ke dveřím. Teď se modlím, aby ten druhý nebyl divnej, páč spí mezi námi. Začnu si vybalovat věci. „Jsem Katsuki Bakugo, pro tebe Bakugo, jasné?
     „Buď v klidu, nemám zájem tu s někým navazovat nějaký vztah. Jediné o co mi jde je studium. Chci se co nejdřív dostat od otce. Mimochodem jsem Todoroki Shoto. Pro tebe Todoroki." jde ke dveřím od našeho pokoje. Pravděpodobně míří do sprchy.
     „Taky se chci co nejdřív dostat od matky, koukám, že to máme stejné."

     Super, takže teď bydlím s nějakým namyšleným tupcem. To jsem opravdu potřeboval. Kdo bude ten druhý, to by mě zajímalo. Avšak já jsem tu hlavně kvůli studování, takže tohle nějak zvládnu. Při nejhorším požádám o jiný pokoj.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

    Ještě naposledy se porozhlédnu po mém pokoji, který byl dosud mým útočištěm. Ode dneška na mě čeká nové místo, nový začátek. Ačkoliv na tom všem vidím hodně pozitivního přece jenom se tu něco negativního najde. Je mi líto mamky, která si tu bude připadat opuštěná.

„Izuku, jedeš nebo tady zůstáváš?" ozve se maminčin hlas, který je nabitý energií, ačkoliv přece jenom toho smutku kousek slyším.
     „Jo, už jdu!" zavolám, ještě jednou se otočím čelem do pokoje a poté už jenom zavřu dveře a pospíchám s věcmi k autu. Věci do něj naskládám až na batoh, který si vezmu k sobě pod nohy.
     Mamka nastartovala motor a pomalu vyjela z příjezdové cesty na silnici. „Tak co? Jak se těšíš na novou školu?" zeptá se milým a povzbudivým hlasem.
     „Hodně. Nemůžu se dočkat, až to tam všechno poznám." zajásám. Minimálně tento týden budu mít opravdu rušný. Dnes je úvod v mojí nové škole, kde potkám plno nových učitelů a spolužáků. To seznamování a zapamatování jmen bude oříšek. Pak tu je také intr. Na pokoji budeme po třech, z čehož vyplívá, že se budu muset s nimi nějak sblížit. Než se v pokoji zabydlím, tak to taky nějakou dobu potrvá. No a nakonec poznávání okolí.
     „Opravdu to tam zvládneš?" strachuje se mamka.
     „Mami." odbydu ji.
     „Já vím, já vím. Bude to teď doma divné. Takové tiché."
     „Budu ti volat. Teď máš báječnou šanci si někoho najít. Já nebudu doma věčně." Je mi špatně z toho, co teď říkám, ale je to pravda. Až dostuduji chci se odstěhovat.
     I přesto se usměje sladkým úsměvem. Očividně ji představa o nějakém muži naplnila nadějí.         „No, máš poslední možnost se prospat, než dojedeme do cíle."
     Tuhletu nabídku jsem bral.

     Probudí mě budík, avšak tenhle neznám. Taky, že se nejedná o můj, ale o budík toho podivína. Kouknu se na hodiny. Můj budík mě má vzbudit až za hodinu. To si děláte srandu. Kdo vstává tak brzo? Neochotně vstanu. „Hej! Ten tvůj budík bude od příště zvonit o hodinu později."

     Tohle mi mělo dojít, že mí spolubydlící nemusí být nadšení z mého brzkého vstávání. Ale přizpůsobovat se mu nebudu „Co když to tak nebude? Pro klidné ráno chci mít dvě a víc hodiny čas."
     „Co prosím?"
     „Slyšel jsi dobře."

     Tak je on normální? Jsme na jednom pokoji, trošku ohled na lidi by mohl mít. Já rozhodně ustupovat nebudu. Uvidíme, co na to jeho vstávání řekne poslední kluk, který by měl dneska přijít.