It's time to believe [wixie]

3. Doučování

Nevěřícně hleděl na ostudných padesát jedna procent, nekompromisně vepsaných v červeném kolečku, jakmile mu pod nosem přistál test z minulé hodiny, který se Grangerová rozhodla rozdat na konci lekce. Papíry několikrát protočil v ruce, aby se ujistil, že nic nepřehlédl. Když dostatečně pochopil, že opravdu nabyl pouze poloviny bodů, došla mu další hrůzná skutečnost.

Jelikož výběr vhodného kandidáta na opisování podcenil minule, bylo nad očekávání jasné, že ani jeho dnešní test nedopadne dvakrát slavně. Soudil tak hned z několika důvodů. Tím prvním byl fakt, že dnes v písemce nebyla žádná záchranná otázka z jeho běžné praxe. S tím pak souviselo to, že v podstatě k napsání testu využil toho samého člověka jako minule. A z vlastní zkušenosti věděl, že když student pokope písemku poprvé, rozhodně při dalším pokusu nehrozí něco jako stoprocentní obrat k lepšímu. Sakra! Sakra, sakra! Měl sto chutí zaklít nahlas a ještě u toho vztekle dupnout. Tohle se mu tedy nepovedlo.

Plně zabraný do studování svého potupného výsledku, nepostřehl posledního posluchače, který kývl Hermioně na pozdrav a opustil učebnu.

„Profesore Snape," dolehl k němu hlas nebývale jasně se nesoucí prázdnou místností. Zvedl hlavu. Spatřil svou učitelku už oblečenou do kabátu, jak se jen stěží snaží potlačit netrpělivé podupávání špičkou své kozačky.

„Nechci vás rušit ve studiu vašeho hodnocení," promluvila, jakmile jí věnoval pozornost, „ale-"

„-spěcháte," dokončil za ni a chvatně se zvedl. Představa na Grangerovou čekajícího milence mu přišla kdoví proč škodolibá, ale nechtěl jí zavdat příčinu k obvinění, že ji snad zdržuje schválně.

Zatvářila se rozpačitě. To byla vážně tak průhledná, napadlo ji. Jako by jí četl myšlenky, znovu promluvil.

„Ne, nepoužil jsem na vás nitrozpyt. I imbecil by došel k závěru, že spěcháte, když jste to předchozí dva týdny dala velmi jasně najevo."

Překvapilo ji, jak hájil svůj názor. „Ehm... ano," připustila bez své obvyklé razance. Pak si vzpomněla, co s ním vlastně chtěla probrat.

„Když už jsme u toho nitrozpytu..."

Nedal najevo, že ví, o čem chce mluvit. „Co je s ním?"

„Byla bych vám vděčná, kdybyste se ho v mých hodinách vyvaroval." V jejím hlase byla patrná znovu nabytá rovnováha. A neústupnost.

„Jak jste došla k závěru, že bych-"

Nenechala ho domluvit. „Já nevím, počkejte, nechte mě hádat. Že by to bylo tím, že jste pomocí něho opsal polovinu prvního testu? Ano, mám na mysli pana Todda, silnějšího blonďatého muže ve čtvrté lavici," vysvětlila jeho pozdviženému obočí.

Nuceně se pousmál. „Nemáte nejmenší důkaz," odbyl ji.

„Ale to se pletete. Splést si standardní plynovou konstantu s Avogadrovou... to není zrovna běžná chyba. Mám vůbec ve výčtu těch ostatních pokračovat?" zeptala se nekompromisně a zamkla dveře učebny, z níž oba vyšli.

„A co když opisoval ten pán ode mě?" zeptal se prostě.

Odfrkla si. „Opravdu si myslíte, že zrovna teď vám uvěřím, jak popíráte své nitrozpytecké umění a něco, čeho je po technické stránce schopno jen několik žijících kouzelníků, přisuzujete tomu prostému lékárníkovi z Příčné? Profesore, tím svým chabým popíráním neurážíte jen mě, ale i sebe. Nechcete toho nechat?"

Zatímco kráčeli jen spoře osvětlenou chodbou, mlčel. Promluvil až venku. „Dobře," kapituloval. „Řekněme, čistě hypoteticky, že jsem si od pana Todda i dnes vypůjčil nějaké jeho myšlenky... Jak byste s touto informací naložila?" zajímal se.