It's time to believe [wixie]

5. Vše je v pořádku, nebo ne?

Vrhl se na kolena příliš zaneprázdněný, aby se zabýval tím, že klouby zaprotestovaly nad takovým nešetrným zacházením, kterému za ta léta pohodlného stereotypu odvykly.

„Co se stalo?" vyhrkl a překotně vytáhl hůlku z rukávu. Všechno napovídalo tomu, že chlapec spadl ze schodů a nepěkně se potloukl. Použitím magie chtěl alespoň zmírnit krvácení, ale byl si téměř jist, že ho musí dostat k Mungovi.

„Nic, nic," zavrtěla mladá žena plačtivě hlavou. „Prosím vás, schovejte tu hůlku. Hlavně žádná magie," zastavila ho.

„Hermiono!" oslovil ji důrazně, ve snaze upoutat její pozornost. „Chlapec musí okamžitě do nemocnice!"

„Zatraceně, nechte těch svých mouder!" okřikla ho. Překvapilo ho, že v jejím hlase není ani zmínka po afektu nebo hysterii. Až teď si uvědomil, že kromě slz, které jí stékají po tváři, je vlastně úplně klidná.

„Ale-" pokusil se ještě něco namítnout, ale nedovolila mu to.

„Nemyslíte, že jako matka vím, co mám dělat?!" utrhla se na něj a dál pevně svírala chlapce v náručí tak, aby měl hlavu mírně nakloněnou a ona jemně tiskla nosní přepážku palcem a ukazovákem, ve snaze zastavit krvácení.

Až teď si Severus všiml, že chlapec nevypadá potlučeně, dokonce ani nebrečel, ale přitom byl při vědomí. Došlo mu, že jeho prvotní předpoklad o pádu byl mylný.

„Můžete mi alespoň vysvětlit, co se mu stalo a proč nechcete jít do nemocnice? Tohle nebylo obyčejné dětské krvácení z nosu, měl by to vidět lékař," byl neústupný.

„Můžu," potvrdila a poprvé toho večera na něj hodila zamračený pohled, „ale nechci," uzemnila ho okamžitě. Svůj pohled znovu upřela na syna, který se v její náruči zavrtěl. Vytékání krve pomalu ustávalo. „Pokud chcete být nápomocný, přivolejte, prosím, nějaké ručníky," požádala Severuse smířlivým tónem a pokusila se se synem v náruči nemotorně vstát. Trhla sebou, když ji pevně chytil za loket v momentě, kdy lehce zavrávorala.

„V pořádku?" zeptal se.

Kývla. Se synem přešla k rozměrné pohovce. Severus pochopil a dva přivolané ručníky rozprostřel na měkkou opracovanou kůži. Třetí podal Hermioně ve chvíli, kdy se pohodlně usadila a chlapec složil hlavu do jejího klína.

Sledoval, jak jeho bývalá studentka starostlivě hladí chlapce po vlasech a ručníkem jemně stírá krev, která nestihla zaschnout. Nechápal, proč nechce použít kouzlo na očištění. Zvažoval, zda se věta: Hlavně žádná magie, vztahuje pouze na chlapce nebo na celý dům. Asi na něm jeho nerozhodnost byla vidět.

„Nebude vadit, když použijete čistící kouzlo na sebe," řekla tiše. „Důležité je, abyste magii nepoužil na mého syna."

Otázka proč ho pálila na jazyku, ale byl natolik taktní, že už se znovu neptal. Během chvilky se zbavil zaschlé krve na rukách a po Hermionině přikývnutí očistil od největších fleků i její pokožku a šaty. Váhavě se posadil na pohovku v rozumné vzdálenosti od obou. Byl si vědom toho, že tu zaujímá místo vetřelce, ale nedokázal se přinutit jen tak odejít, bez toho, aniž by se ujistil, že chlapec i ona budou v pořádku.

„Maminko, neboj se, to bude zase v poržontku," ozval se náhle chlapec a drobnými prstíky pohladil matčinu ruku. Jeho víčka klesla únavou, ačkoliv doteď po očku sledoval návštěvníka.

„Já vím, zlatíčko, já vím," usmívala se Hermiona, ale nešlo přehlédnout, že se jí z očí řinou další a další slzy. Váhavě jí podal kapesník.