It's time to believe [wixie]

11. Otázky a odpovědi

Hermiona se probudila a první, co si uvědomila, byla šílená bolest v zátylku. Usnula vsedě, opřená o synovu postel ve zcela nepřirozeném úhlu a její krční páteř jí to dávala náležitě najevo. Pomalu se narovnala a podvědomě zašátrala po Davidově dlani, aby ji znovu mohla držet ve své. Nejprve zmateně, a pak, když odezněly poslední dozvuky nepohodlného spánku, šokovaně hleděla na prázdnou rozestlanou postel, v níž ještě před několika hodina její syn odpočíval.

Slzy se jí z očí začaly řinout naprosto nekontrolovatelně. Jako by tomu nechtěla uvěřit, několikrát přejela prsty po zmuchlaném povlečení a přikrývce. Ne, to nemohla být pravda! Nemohl zemřít, musí existovat nějaké přijatelnější vysvětlení... Snažila se uchlácholit sama sebe, ale jediné co jí přicházelo na mysl, byl David. Zemřel a ona nebyla s ním! Ani na konci jeho dní nedokázala být dobrou matkou.

Teď už se rozeštkala naplno. S hysterickým pláčem se vypotácela ze dveří pokoje. Vrazila do procházející sestry, ale na otázku, zda je v pořádku, nedokázala odpovědět. Jak by zatraceně mohla být v pořádku!

„Hermiono?!"

Rozhodný hlas, pevná náruč, známá vůně bylin a chlácholivá dlaň na jejích zádech. Jak se to tak najednou stalo?

„Hermiono, co se děje?" dolehla k ní další slova.

Nedokázala reagovat hned. Úzkost jí bránila promluvit. Bořila tvář do černočerného pláště a snažila se v něm najít útočiště před tím vším. Kde byla ta pověstná nebelvírská statečnost právě teď, když potřebovala čelit tak hrůzné pravdě?

Trvalo ještě dalších několik dlouhých vteřin, než se od něj odtáhla. Ale jen tak, aby k němu nepatrně vzhlédla. Jako by si dodávala odvahu říct zamýšlená slova nahlas. „David... on není... stalo..." štkala a drtila tmavou látku v křečovitém sevření.

Teprve teď si uvědomil, že si synovu nepřítomnost nejspíš vyložila mylně. Měl spěchat víc, vyčetl si v duchu. Měl být s ní, když se probudila a zjistila, že tam David není. Ale nešlo to tak rychle, jak si představoval.

„Hermiono, uklidni se. David je v pořádku," šeptal jí konejšivě do ucha.

Odstrčila ho a zmateně na něj pohlédla. Zavrtěla hlavou. „Jak by...?"

Nemohl nepostřehnout výčitku v jejím hlase. Myslela si, že ji falešně konejší. „Našel se dárce, David je v pořádku." Pokusil se o úsměv.

„Dárce?" stále mu nevěřila.

„David začal kolabovat, muselo se jednat rychle. Nechtěli tě budit. Sám jsem dorazil teprve před chvílí." I když, jak se to vezme, napadlo ho.

Nehnutě na něj zírala. Popotáhla. „Je to pravda?"

Kývl. Chtěl něco říct, ale umlčela ho spontánním polibkem. Chutnal slaně.

„Pane Bože, děkuju!" slzy se jí dál valily z očí, ale věděl, že teď už je jejich povaha docela jiná.

„Doktor ti řekne víc. Chtěl jsem tě jen informovat."

Na jeho slova už nereagovala. Rychlým krokem se od něj vzdalovala, aby našla lékouzelníka, který jí řekne víc. A tak to bylo v pořádku. Sám pro sebe se pousmál, ale vzápětí zavrávoral. Když dosedal na jednu z laviček, které lemovaly chodbu, cítil se jako stařec nad hrobem.

„Pojďte a už mi neděkujte. Ne, teď ještě za synem nemůžete. Ano, je v pořádku. A ne, nevyskytly se komplikace..." Lékouzelník trpělivě odpovídal na všechny překotné otázky mladé ženy a vedl ji bílou chodbou zpět k lůžkové části.