It's time to believe [wixie]

Epilog

Hermiona rozdala poslední certifikát a přes rozjařené dospělé se trochu smutně podívala do poslední řady, jak to snáší Severus. On a blonďák při těle, od kterého se prvně pokoušel opisovat, nedosáhli na požadovaný počet bodů. Světlovlasý kouzelník ani nedorazil, ale Severus trpělivě seděl na svém místě a podle jeho výrazu soudila, že je naprosto nad věcí.

Pokynula poslední čarodějce, která opouštěla učebnu, a zběžně jí odvětila na nějakou zdvořilostní frázi. Pak konečně zamkla dveře. S klidem sledoval její počínání a z povrchního zamyšlení ho nevytrhla ani její slova. „Vážně mě mrzí, že to nešlo nějak obejít," otočila se k němu. „Víš, ten certifikát," upřesnila, aby snad nebylo pochyb, o čem hovoří.

Neodpověděl. Dál ji sledoval nečitelným pohledem a nějaký cár papíru pro něj byl v tuhle chvíli naprosto nedůležitý. Kolikrát si během těch několika týdnů, které uběhly od doby, kdy dal Davidovi kus své magie, kladl tu samou otázku. Stálo to vážně za to? A pokaždé si bez zaváhání odpověděl. Stálo. Pravda, prvních několik dní měl vtíravý pocit, že mu Hermiona vyjadřuje svou náklonnost jen proto, že zachránil jejího syna. Naštěstí se těmito nepodloženými úvahami nezabýval dlouho. Stačilo, aby jí pohlédl do očí. Ten pohled nebyl ani maličko falešný. Naopak, nacházel v něm stále častěji to, v co už nedoufal.

„Zkoušela jsem se za tebe přimluvit na vyšších místech, ale to přece víš," vyložila si jeho mlčení špatně. „Jenže ta pitomá vyhláška, kterou jsem zpracovala, je prostě-"

„-precizní a dokonale neprůstřelná," skočil jí do řeči. „Jako všechno, co jsi kdy udělala."

Bylo jí ho tak líto, že nepostřehla ani vyřčenou pochvalu z jeho úst. „Ty se zlobíš." Neptala se, konstatovala.

„Děsně," přisvědčil s vážnou tváří, a dřív než stačila rozpoutat další konverzaci na téma certifikát, přitáhl si ji k polibku.

„Takže se nezlobíš?" zeptala se trochu zmateně, když se jejich rty zase oddělily.

Zavrtěl hlavou.

„Ale je ti jasné, že budeš muset všechny ty semináře absolvovat znovu?" připomněla mu, na co on možná pozapomněl. Alespoň tak z jeho klidu usuzovala.

Přikývl. „Vlastně se docela těším," opáčil zamyšleně.

Překvapeně na něj vytřeštila oči. „Cože?"

„Víš, asi bych ti to neměl říkat, ale... máme vážně přitažlivou lektorku," protáhl svůdně a mrkl na ni. Milovala tyhle jeho projevy. Bylo to tak nesnapeovské a přitom jako by to k němu neodmyslitelně patřilo odjakživa. Laškovně ho plácla do prsou. „Takže mám začít žárlit?"

„Hm, možná... Nešikům, jako jsem já, poskytuje i doučování v teple svého domova," přemítal.

Už to nevydržela a rozesmála se. I on konečně uvolnil kamennou tvář. „Nespěcháš do Bradavic, viď?" zeptala se a skousla si spodní ret. Pravděpodobně si ani neuvědomovala, co to s ním dělá.

„To zní skoro jako nabídla pokoje pro hosty," naklonil hlavu na stranu a vyčkával.

„A co takhle moje ložnice?" navrhla.

Zamyslel se. „Je v ceně i noční plížení se ve snaze se nepozorovaně dostal z tvého domu?"

Hermiona se znovu rozesmála. Severus se dnes vážně překonával. „Ne," zavrtěla hlavou, „bude ti muset stačit půlka mé postele, budíček brzo ráno, protože David mě nenechá vyspávat, pak společná snídaně a dál záleží na tobě."