It's time to believe [wixie]

7. O tšech dlačích hlavách

Probudila se s tupou bolestí hlavy. Rozespale zamžourala kolem sebe. Ležela na gauči, přikrytá dekou a na nízkém stolku stál flakónek, který tam nepostavila ona. Pak si všimla i útržku papíru, který jím byl přidržován. Ať už na něm bylo napsáno cokoliv, došlo jí, že celá ta věc se Snapem se neodehrála v jejích snech, jak se domnívala. Povzdychla si. To poslední, co chtěla, bylo sdílet své problémy s někým cizím.

Hrábla po lístku i lahvičce, na níž bylo úhledným písmem zaznamenáno, že se jedná o lektvar proti kocovině. Otřásla se odporem, když polkla poslední kapku. Nechutnal úplně podle jejích představ, ale důležité bylo, že začal účinkovat téměř okamžitě. Bolest hlavy ustupovala a ona se už necítila tak mátožně. Konečně mohla věnovat pozornost i lístku.

Přesně v osm buďte připravená vy i David. Domluvím schůzku se známým u Munga a doprovodím vás. A hlavně se nevzdávejte naděje.

S.

Co mohla dělat? Kdyby ho odmítla, až přijde, mohl by se taky pořádně naštvat a co víc, mohla by si rozhněvat i nějaké doktory, které teď hlavně David potřeboval. Pohledem vyhledala hodiny na krbu. Bylo sotva šest, což jí dávalo slušnou časovou rezervu, aby se dala do použitelného stavu ještě předtím, než se probudí i chlapec.

*****

Když o dvě hodiny později vpouštěla Snapea do domu, uvědomila si, že ho vlastně ani pořádně neseznámila se synem. Bylo toho na ni tolik, že jednoduše zapomněla.

„Pane profesore, tohle je David," ukázala na chlapce, který se v naducané tmavě modré bundě téměř ztrácel. Ten si ho zkoumavě prohlížel, ale nic neříkal.

„Davide," klekla si k dítěti, aby mu byla blíž, „tohle je pán, který mě učil, když jsem chodila do školy, je to kamarád, nemusíš se ho bát," omluvně střelila po Snapeovi pohledem. Chlapec se choulil do sebe, a ačkoliv v jeho pohledu zachytil zvědavost, strach převažoval.

Bylo mu ho líto. To dítě bylo doslova a do písmene ztracené kdesi ve své nemoci a ať už se Grangerová snažila sebevíc, chlapec musel podvědomě vycítit, že něco není v pořádku. A tak Severus udělal něco, co neočekával, že by za svůj život někdy udělal. Sklonil se, klekl na jedno koleno a podal Davidovi ruku. „Ahoj, jsem Severus," pokusil se o přívětivý úsměv. Nikdy tohle gesto příliš nepoužíval a trochu se obával, zda nevyloudí na své tváři spíše děsivý škleb. Pravděpodobně se to nestalo, protože chlapec zamrkal a po chvíli váhání mu vložil svou drobnou dlaň v rukavici s medvídkem do té jeho, velké a teplé.

„Ahoj," řekl David váhavě. „Ty si kamalád maminky?"

Hermiona překvapeně sledovala celé představení. Její syn nikdy nepatřil mezi příliš společenské děti, naopak měla pocit, že ho přítomnost cizích lidí trochu děsí, také proto se obávala, jak tohle oficiální setkání dopadne. Uvědomila si, že obavy nebyly na místě, David se zdál být Severusem dočista zaujatý, ačkoliv byl stále zdrženlivý.

Kývl. „Dá se to tak říct."

„A budeš i můj kamalád?" zeptal se chlapec s nadějí v hlase. Hermiona syna skoro nepoznávala.

„Pokud chceš?"

„Chci," přikývl chlapec.

Severus se jeho horlivému gestu lehce pousmál a narovnal se. K jeho, ale také Hermioninu, údivu chlapec jeho ruku nepustil, naopak ji ještě pevněji sevřel. Střelil tázavým pohledem po ženě. Ta jen pokrčila rameny a otevřela dveře. Společně vyšli do ulice.

„Kam to deme?" zeptal se David po několika metrech chůze.

„Jdeme se podívat na jednoho pana doktora, miláčku," chlácholila Hermiona syna a pohladila ho po hlavě.