Perfektní starší sestra

PRVNÍ ČÁST - KAPITØLA PRVNÍ

Ahojte :)
Tohle je můj úplně první pokus o napsání vlastního příběhu. Po přečtení několika místních báječných příběhů, si moje fantazie vymyslela tuto motanici :D Tak si užijte čtení, budu ráda za jakékoliv ohlasy :) Pokud nerozumíte nějakým úpravám textu, na konci kapitoly jsou napsané vysvětlivky.

Lia

V našich nejtemnějších okamžicích se musíme soustředit na světlo.

Aristotle Onassis

............................................................................

Ten hrozný chlad.

Ta nekonečná tma.

To neustupující ticho.

Tělo nehybné, možná spí. Oči zavřené bez mihnutí, kdyby je mohla otevřít, zářili by jako lucerny. Ústa zavřená a spadlé koutky, kdyby se mohla usmát, oslinila by svět nádherným úsměvem. Tvář klidná, jemná a uvolněná. Vypadá tak zranitelně, tak nevinně, tak čistě jako motýl vznášející se v bezvětří.

Ale ona jen tak vypadá.

Temnota skrývá pod svým kabátem její emoce. Velmi nenavistné emoce. Vnímá vše kolem sebe, napjatě poslouchá neustupující ticho v nekonečné temnotě, která ji obklopuje, snažíc se zachytit nějaký nový zvuk, její křehká kůže vnímá chladný vzduch a čeká. Čeká tak dlouho. Čeká spousty
let, už si neni jistá kolik, nesoustředí se na roky, ale na větší čísla. Čeká devadesát šest měsíců, čtyři sta sedmnáct týdnů, dva tisíce devět set dvacet dva dní. Čeká, čeká a čeká v hrozném chladu, v nekončící tmě, v neustupujícím tichu.

Nevzpomíná si jaké teplo nese otevřená náruč, jak vypadá paprsek světla, jak zní zpěv ptáků. Nevzpomíná si, čím vlastně je, jak vypadá její tvář, jakou barvu mají její oči, kdo vlastně byla. Její mysl je plná čísel a oči plné slz, všechno ostatní sebraly spáry temnoty a nenávratně zničili. Jako by ji to vyživovalo, s každou ztracenou vzpomínkou bylo chladněji, temno zcela obklopilo její tělo a ticho bylo k zbláznění.

Zdi kolem byli poškrábané, různé dlouhými čarami, které byli propojené a různě překryté. Ve dvou tisících devíti set dvaceti dvou čarách těžko najde tu, kterou udělala včera, nebo možná dnes. Další čára která značí, že sestra pro ni stále nepřišla. Stále nesplnila svůj slib, který dala před osmi lety.

Může to být tisíc dní, co ztratila veškerou naději, že se pro ni vrátí. Tisíc čar. Zlomené a neošetřené drápy na rukou se při vzpomínce, jak škrábaly do zdi, připomněly hroznou bolestí, přestože už byli zase krásné a dlouhé. Bez známek poškození. Nevěděla jak vypadají, temnota byla tak silná, že ani na svou ruku nedohlédla.

Rychle otevřela oči.

Chlad.

Temnota.

Zvuk.

Slyší nějaký zvuk, tichoučký zvuk, který by v jiném čase jen těžko zachytila. Posadila se dívala se z očí do očí té temnotě, která tuhle osamocenou existenci obklopuje a sleduje tolik dlouhých dní.
Pomalu se postaví na nohy, její kosti a klouby křupou, svaly se protahují, zatímco zhluboka dýchá.