Perfektní starší sestra

KAPITØLA ŠESTÁ

Smutek odlétá na křídlech času

Jean De La Fontaine
.........................................................................

Už je to dlouho, co se cítila tak odpočatě. Naposledy takhle spala, když byla miminko, když si ještě nic neuvědomovala. Když ještě nevěděla, že ji sledují každou vteřinu jejího života.

Rozespale otevřela oči, několikrát zamrkala. Cítí, jak tělem proudí nová energie. Chce se protáhnout, ale něco ji v tom zabrání. Teprve teď si uvědomí, co se stalo a začne sebou divoce škubat. Snaží se zpřetrhat provazy, které se zařezávají do masa. Divoce se zmítá, snaží se osvobodit z provazů, který ji přivolávají nepříjemné vzpomínky.

„Klid, tam vzadu!" Ozve se kus od ní.
Muž prudce zabrzdil. Její křehké tělo se svalilo na zem za sedačky. Několikrát se převalila a posadila se. Hlavu položí na svou ruku. Upřeně se snaží zlikvidovat provazy, přičemž nespustí zrak z muže. Teprve pochvíli si všimne zrcátka, ve kterém jí pozoruje. Ledově modrýma očima. Zvedne spoutaná zápěstí k ústům a kouše dokud se pevný provaz neuvolní a nespadne na zem.

Muž ve předu zanadává ,,když jsi spala, byla s tebou menší práce," Zvýší hlas.

Znovu sebou začne škubat. Tentokrát mnohem divočeji a větší verzou. Ze všech sil se snaží dostat z provazů, křídla se ani nehnou. Pokusí se odstranit provaz i ze svých kotníků, které jsou od pevného lana doškrábané až do krve. Ale to už ji zasedl nohy a i přes její agresivní vrčení ji opět spoutal.

Ztuhne a uvědomí si, kde je. Je v autě. Vyvalenýma očima si prohlíží útroby zničeného auta, když očima narazí na člověka sedícího na přední sedačce. Je to ten muž. Upřeně hledí před sebe a rukama svírá volant.

„Ještě se hni a bude po tobě," poznamenal.

Lia se nehýbe. Nemá na to odvahu. Vůbec netuší, co se děje a proč ještě žije. Vždyť přece prohrála. On zvítězil.

Pocítí strach. Strach z neznámého. Strach z muže. Strach z toho, co se bude dít dál. Proč tu teď leží? Co jí udělá?

Veze mě zpátky?

Po těle ji přejel mráz. Nechce se tam vrátit. Nikdy!

Lia hleděla na svá stehna. Nechala si dlouhé vlasy spadat do obličeje, aby neviděl slzu, která ji ukápla z oka. Vždy si přála někam patřit. Mít svobodu, radost a tu sladkou pachuť pomsty. Utekla, ze strachu. Bála se těch lidí okolo sebe, toho co jí mohou provést. Bála se svých vzpomínek. Ale hlavně chce zabít svou sestru. Tu dokonalou Cherry. Nechce se vrátit do toho místa, kde žila bez jakékoliv naděje. Kousla se do rtu, až ji po bradě stekl teplý pramínek a kapka skápla na tmavý koberec. Toužila zmizet. Zůstat navždy spát bezesným spánkem. Necítit bolest v hrudi a horkou nenávist v krvi. Necítit nenávist ke své sestře a strach z matky.

Jedna její část chce žít, ale jen aby splnila svou přísahu: zabít ji.

Auto znovu cuklo, s Liou to nepohlo. Muž vystoupil a zmizel někde venku. Velké dveře se otevřely, všechno se to odehrálo snad v jediné sekundě. Chtěla se oddálit, ale vnitřní prostor byl moc úzký. Muž ji popadl za provaz a zatáhl tak silně až vypadla z auta. Drápy zaryla do písčité půdy. Odmítala se pohnout. Muž cloumala provazem, na kterém byla přivázaná, ale marně. Dál vzpurně dřepěla a vraždila ho pohledem. Muž spustil vodopád sprostých slov. Sehnul se k ní a chtěl ji vytáhnout za zápěstí na nohy, na to čekala. Když k ní byl skloněný, vycenila tesáky, vrhla je proti jeho krku, ale sklapla na prázdno. Muž stačil uhnout.