Perfektní starší sestra

KAPITØLA DRUHÁ

Lia

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.

Robert Fulghum

............................................................................

Místnost zalilo světlo. Konečně vidí barvy, tvary a mrtvá těla.

Malý svět zalívá sprcha krve, bez přestání kape ze stropu. Všichni jsou mrtví. Celá podlaha je tmavá, zdi jsou nasáklé krví a jako na obraze vykreslené barevné cestičky. Prochází mezi těly a cítí jak šlape na maso, lidské orgány, všechno je stále teplé.

U dveří leží mužská hlava. Lia ji vzala do rukou, bledá pleť, místo oči jen krvavé díry, ústa otevřená k výkřiku, ale plíce, bývaly by se zhluboka nadechly leží někde na stezce, kterou zrovna prošla. Drží ji v obou rukách, aby ji mezi vrstvou krve nevypadla.

Kdo to udělal?

Na svém těle uvidí zaschlou krev.

Já?

Rozhlíží se po místnosti, kouká se na ten masakr. Nevěří tomu, že by tohle byla schopná udělat.

Ne to není možné. Tohle nejsem já.

Jak nad tím přemýšlela, všimla si něčeho v koutku svého oka. Podívala se tím směrem a pak to uviděla. Byla to malá, bledá postava s fialovýma a překvapivě živýma očima. Ležela v kaluži krve s dírou v hrudníku. Lia odhodila hlavu na zem, přeběhla přes orgány aby se ujistila, co vidí. Byla to její matka, zakrývala si velkou díru na hrudi a hleděla Lie přímo do očí. Z úst ji vytéká krev. Zvedne ruku a položí ji Lie na tvář, chvíli ji tam nechá a pak jí vrazí facku.

~

Se sýpavým nádechem se probudila.

Ten hrozný chlad.

Ta nekonečná temnota.

Ten tichoučký zvuk, který by v jiném čase na jiném místě, jen těžko zachytila. V tento okamžik vnímala i nejmenší frekvenci. Leží na podlaze, v zajetí chladu. Skoro nedýchá, stále vnímá ten zvuk, zatímco se pomalu zvedá, její kostí křupou, praskají a svaly se protahují, když se cítí plná při smyslech, opře záda o zeď a zaposlouchá se do ticha, které ji obklopuje.

Ten zvuk zmizel, vytratil se v okolním tichu.

Čeká na zvuk, na zachvění, na odezvu, na cokoliv, ale nic nepřichází. Okolí zůstává jako vždy chladné, temné a tiché.

Sedí, oči upřené naproti temnotě. Jak vysoko je strop, zdi se přibližují snižuje se i strop? Kolik dní ji zbývá, než ji zcela rozdrtí? Nevěděla kolik kroků jsou zdi od sebe vzdálené dnes. Nevěděla, jestli spala pár minut, nebo celé dny. Neměla sílu to zjistit. Temnota si bere všechnu energii. Po probuzení se cítí, že celé dny oči nezamouřila. Z koutku oka ukápla slaná slza, sklouzla po tváři až na kraj tváře, odkud spadla na holé břicho. Prsty zajela mezi prameny, mastných, špinavých vlasů. Připomínali ji pavučinu. Končili v hlavě, kde byla spousta nezodpovědných otázek.

Otřes.

Lia prudce otevřela oči. Její záda ucítila, jak se zdi chvějí. Způsobují je otřesy, které projíždí celým jejím tělem.