Perfektní starší sestra

KAPITØLA PÁTÁ

Samota je někdy nejlepší společnost.

John Milton

Lia

................................................................................................................

Je to už několik dní, co opustila centrum a poznala mrtvé město.

Už několik dní bezcitně bloudí tichými ulicemi, zbořenými domy, uschlými zahradami. Marně hledá něco k snědku, protože víc než mrtvoly tu není. Je tu sama. Něco je tu všechny povraždilo.

V jednom z domů našla zavražděnou rodinu s malou holčičkou. Všechna těla byla odhlodána na kost. Tady panoval boj na život a na smrt. Nepřežil nikdo. Vyhrabala se z trosek domu, vyšla do ulice zalitou ranním sluncem. Musela se přidržovat rozpadající se zdi, aby neupadla.

Tělo ji přestávalo poslouchat a ona věděla, že toto moc dlouho nevydrží. Pomalu našlapuje ulicí, vyhýbá se hnijícím mrtvolám a prapodivným zapáchajícím kalužím. Nemá kam jít. Nemá co jíst. Cítí chapadla smrti, ovíjející se kolem jejího těla. Ví, že jí nezbývá mnoho dní. Bojovala, proto, aby umřela venku.

Do nosu ji udeřil pach člověka. Živého člověka. Ztuhla uprostřed pohybu, natočila hlavu směrem, kterým pach přicházel. Hladově polkla. Mysl jí zahalila mlha a ona se dokázala soustředit jen na svůj bolavý žaludek a temný hlad. Rozběhla se.

Slyšela své vrčení, když probíhala městem. Dorazila k rozbořenému domu s potravinami, když si ho všimla. Byl k ní obrácený zády. Mohl být o dvě hlavy vyšší než ona. Klečel u těla muže a prohmatával mu zranění. Lia se krčila kousek od něj, sledovala každý jeho pohyb. Olízla si rozpraskané rty a s hladovým vrčením se k němu rozběhla. Chtěla mu rozdrásat hrdlo, držet jeho umírající srdce, cítit jeho teplou voňavou krev, ochutnat jeho maso. Toužila po jeho smrti. Vyskočila a s dlouhými drápy se chystala mu rozdrásat záda.

Vyhrkla, když se jí tělem rozlehla neskutečná bolest. Svalila se mužovi k nohám a držela se za hruď, skrz prsty jí proudila krev. Její krev. Zvedla oči k mužovi. Světlé ledové oči se jí propalovaly do těla. Do ostře řezaného obličeje mu spadali vlasy. Byl mnohem vyšší než ona, to ji však nezastavilo. Přes všechnu bolest na něj znovu skočila, ale ani se ho nedotkla, jelikož jediným úderem odstrčil její ochablé tělo. Tvrdě dopadla na zem. Zakňučela.

Probodla ho do pohledem, než jsi střelil do levého oka. Zavrčela na něj, ale pohnout se nedokázala. Krvácení z hrudi zesláblo, ale zasáhnutí oka bylo vážnější. Ještě nikdy neměla poraněné oči. Vrhla se k němu, ale po jednom kroku spadla na obličej.

Muž zavrtěl hlavou a obrátil se k odchodu. „Zrůdo." Řekl a odkráčel.

Sledovala, jak se vzdaluje. Chtěla se za ním rozběhnout a rozcupovat ho na kousky. Ale nedokázala to. Bolest ji úplně otupila. Rozlévala se po celé hlavě a šířila dál do těla. Pevně stlačovala oko, ale krev se řinula ven v proudu. Zhluboka se nadechla, sebrala všechny síly, které v sobě našla a postavila se. Stále pozorovala muže, jak v klidu odchází pryč. Pryč od ní.

Udělá krok vpřed. S vrčením se rozběhne k muži. Vyskočí, ale než stačí muže povalit na zem a prokousnout mu hrdlo, otočí se a hromadnou silou jí udeří do břicha. Vyvalí oči a s tichým kňučením se zřítí na tvrdou zem, kde se jí do těla zabodne několik ostrých kamínků. Muž se tyčí nad zakrvácenou třesoucí se dívkou s pohrdavým pohledem v očích. Hlasitě se zasměje. „Jsi slabá," řekne, než se otočí a zmizí mezi rozbořenými domy.