Perfektní starší sestra

KAPITØLA TŘETÍ

Lia

V boji nerozhoduje velikost psa, ale míra jeho bojovnosti.

Mark Twain

............................................................................

Lia otevřela oči. Musela na pár minut omdlít. Její svaly cukaly, kvůli křečovité poloze ve které byla. Posadila se a uviděla, že chodba je plná kouře. Kolem ní leží kusy roztrhané zdi, kusy kovových dveří. Ignorovala otupující bolest hlavy a vydala se k místu, kde byly dveře. Teď tam zeje obrovská díra, z druhé strany se ozývají výkřiky. Jde dál, vidí ty zvláštní existence, kterým se říká lidé.

,,Chyťte ji!" Křikne muž v tmavém obleku. Než se stačí vzpamatovat krouží kolem ní několik mužů, kteří se mrknutím oka na ni vrhnou a pokusí se jí spoutat těžkým řetězem. Začala mávat křídly, odmrštila je od sebe. Vzlétla ke stopu, odrazila se a skočila jednomu z můžu za krk. Drápy zaryla do krku, trhnutím mu urvala hlavu, kterou odhodila a trefila dalšího muže. Tělo se skácelo k zemi, ona lehce jako pírko dopadla na zem. Krev z tepen udělala velkou louži, ve které stála holými chodidly.

Skočila na dalšího, který po ní vystřelil. Znovu zaryla drápy hluboko do masa, slyší trhání, křupání a výstřely. Zalije ji sprcha krve.

Někdo ji skočí na záda. Pokusí se mávat mohutnými křídly, je však moc těžký, s křikem se začne ohánět. Je moc silný, srazí ji na zem. Otočí ji na záda.
,,Pomozte mi!" Jednu ruku pod krkem, v druhé ruce zbraň, kterou ji přiložil k hlavě.

Pomoc, už nebudeš potřebovat.

Podívá se mu do očí, které zčernají. Muž nemůže odtrhnout zrak, skácí se na zem. Hlasitě sípe. Lia se rychle postaví na nohy. Další muži k ní běží. Velmi ráda by je všechny rozdrásala, ale namísto toho se dá na útěk.

~

Nad hlavou slyší hlasité kroky, duní.
Zahne za nejbližší roh a vletí do prvních dveří, které spatří. S rostřesenými ručkami, je za sebou zavírá. Hlavu položí na dveře.

Buď silná.

Slyší kroky, několika lidí. Jejich kroky jsou těžké, hlasité. Zase oni. Roztřeseně se nadechne a rozhlédne. Obezřetně se přiblíží ke skleněnému oknu na druhé straně místnosti. Před ním stojí dlouhý dřevěný stůl s několika počítači. Druhá strana skla je poškrábaná, což upoutalo její pozornost. Přes stůl se natáhla a přitiskla tvář na sklo, aby viděla, co je na druhé straně. Vidí popraskané kachličky, nebo prázdná místa, když zaostří spatří krvavé stopy. V jednom koutě stojí židle s pouty na zápěstí a kotníky. V druhém stála kovová postel bez matrace, též s pouty.

Dlaněmi si zakryla ústa, aby nevykřikla. Couvla několik kroků, z očí ji kapou špinavé slzy. Dobře ví, k čemu tohle místo je, nebo spíše bylo. Kdyby stěny mohli mluvit. Kolik bolesti? Kolik křiku? Kolik slz? Teď stojí na místě, kde dříve stáli vědci. Sledovali vše z povzdálí. Zrůdy a tyrani. Pod návalem vzpomínek na bolest, začne bezmyšlenkově šmátrá po těle, kde se před lety zařezávaly pouta. Zahledí na své ruce, poskvrněné krví. Přejíždí očima po dlouhých prstech. Tyto ruce ne vždy jen vraždily, objímaly i hladily, ty které milovala. S hlubokým nádechem je zaboří do tmavých vlasů, které ji splývají přes ramena a skrývají obličej plný smutku.

Ostrě se nadechne, vyběhne z místnosti skrz prázdnou chodbu, zahne za roh a vyletí schody. Pociťuje chvění svého těla. Emoce v ní vřou, chce křičet, plakat, nadávat. Změna lásky v nenávist trvá osm let v chladu, temnotě a tichu. Všem chce ukázat, jak je nenávidí, hlavně její sestře, ale jak může nenávidět jedinou sestru, kterou kdy měla? Jak může chtít ji zabít po tom, co spolu vyrůstaly?