Perfektní starší sestra

KAPITØLA DESÁTÁ

Ahojte, vítejte u nové kapitoly.

Cherry

Že všech vášní duše škodí nejvíce smutek.

Svatý Tomáš Akvinský

.........................................................................

Žádné zvuky ji neprobuli. Prostě nespala. Možná na chvíli zavřela oči. Nešlo to. Hlavou se jí honili myšlenky. Ležela tady hodiny.

Co bude dál?

Sledovala ten lustr, jak visí ze stropu a nedokázala pochopit, jakože z něj nezbyla už jen kaluž vody. Ačkoliv ji připadal trochu menší. Bylo to zvláštní. Ráno malém uklouzla na louži vody, ale teď když si ho prohlížela, nic z něj nekapalo, žádná voda. Dokonce i po návratu z hodin tady nic nebylo. Napadlo ji, že možná Audrey to ráno nějak zařídila, nejspíše to byl ten důvod proč na ni před pokojem čekala tak dlouho. Už ji bylo jasné proč šly tak pozdě.

Její matrace se prohnula pod její váhou, když se otočila a na bok a prohlížela si neustlanou postel Audrey. Mohla si číst, psát, nějak se zabavit, ale nedočkavě čekala na ni, nerozuměla postupu jak se něco naučit, jenže Audrey hned po konci vyučování bez jediného slova někde zmizela a tichá, nepřítomná Lina by nic neřekla. Dělala, že neexistuje. Cestou ze skladu knih, když bloudila mezi chodbami se jí několikrát připletla do cesty a i přes značnou zmatenost jí neporadila kudy jít, pozdravila jsem ji a ona měla tak prázdný pohled. Cherry potkala spoustu zvláštních tvorů, nestačila se divit, přesto nikdo nebyl jako ona. Žáci měli uši, ocasy, drápy i nějaké končetiny navíc, ale žádná křídla.

Kéž bys tu byla Lio.

Žáci chodili ve skupinách i osamotě. Všichni na ni jen pozorovali, jako vetřelce. V hlavě ji uvízl ten jediný člověk, ten jediný hoch, který se na ni usmál. Pak se zastavil a potom mě dovedl ke třídě. Nepřipadal jí povědomí, ani z jeho tváře necítila chlad, vlastně necítila nic. Jen ten jeho úsměv byl krásný tým, jak byl jedinečný. Nevěděla nic, jenom to, že tady někde je. Někde blízko. Když byl jediný, kdyby ho mohla podkat ještě jednou. Možná by jí mohl vysvětlit nějaké místní pravidla, kterým přes dlouhé věty napsané v místním řadě, tak zvláštně až nesrozumitelně, vůbec nerozuměla. Když poprosila Audrey, zda by mohla pomoci, vždy to odkládala s tou svou oblíbenou větou ,,to časem pochopíš". Ale když to pochopí časem, hrozí Cherry, že udělá tolik chyb. Tolik lidí může zklamat. Hlavně sebe sama. Strýčka Miraje, určitě mu všechno řeknou.

Dveře se otevřely. Za nimi stála usměvavá Audrey ,,jsem tady!" Zvolala vesele, vběhla do pokoje, odhodila tašku před postel a skočila do ní. V rukou držela kytici, byly to ty kopretiny, které se Cherry tolik líbily, když je viděla na obrázcích knížky. Audrey si je prohlížela a když se zasmála, dlouze si je očichala. 

,,To koukáš co?" 

Přikývla ,,no to tedy koukám... to máš z těch záhonků před univerzitou?"

,,Jo! Ale mé ruce jsou čisté". Vylezla z jejího postelového království a jednu kopretinu mi darovala se slovy ,,Vezmi si ji, alespoň ti zlepším ten první den". Vytáhla vázu ze skříně, šla do koupelny a Cherry jen slyšela tekoucí proud vody, když se vrátila. Potřebovala se jí "svěřit".

,,Jak se vlastně cítíš?" Položila vázu s květinami na stůl, radostně si poskočila a zatleskala.

Nalézt ty správná slova, bylo těžší než by čekala. Emoce se míchaly. Teď byla na této univerzitě. Snila o tom, být tady. Dělala pro to všechno. Bojovala o to, být tady.