Perfektní starší sestra

DRUHÁ ČÁST - KAPITØLA ØSMÁ

Ahojte... moc se Vám omlouvám, vím, že jste čekali na další kapitolu. Nechci se tady zbytečně vymlouvat. Byla jsem nejen líná psát ale bohužel se mi teď projevují moje osobní problémy, proto se předem moc omlouvám za velké mezery mezi kapitolami.

Cherry

„Pokud si chceš prodloužit život, zkrať své schody."

Walter Benjamin

...............................................................................................................................................................

Tohle místo bylo tak tmavé a studené, obloha byla tmavá bez známek po slunci. Zamračená obloha vyvolávající v nevinné, křehké dívence všemožné pocity, naopak budovy okolo působily jako z jejich nejkrásnějších představ, jako hradby, ale vysoké až k nebi s čistými zdmi a velkými okny.

,,Pěkné, že ano?" Zeptal se strýc Miraj.

,,Jako z pohádky," Cherry zašeptala tiše vzhlížející k nebi.

Peří křídel se chvělo ve slabém větru. Společně s Mirajem kráčela k bráně, která vyvolávala respekt svým chladným povrchem a ostrými tyčemi. Prsty pomalu přejela po chladném kovu, dokud kůží neprojela rezavá špička. Oddálila se ke kufru stojícím opodál a zadívala se na své prsty, z docela malé řezné rány vytékala krev, ale mrknutím oka zmizela. Prsty byly v pořádku, bez známky zranění.

Tohle je to místo. Ta slavná univerzita. Místo kde teď bude studovat.

Brána se otevřela, nevěděla jestli je tohle nějaká magie, nebo pouhý mechanizmus jako v centru. Přitáhla si kabát těsněji, aby se zbavila neodbitné zimnice.

Cesta za bránou vedla mezi několika vysokými komnatami a v dáli se okolo naměstí tyčilo nespočet dalších. Všude bylo mrtvo, prázdno a ticho. Krokem se společně vydali skrz náměstí, kde na oba zasvítily lampy. Jen krátce na ně dívka pohlédla. Zastavili se před těžkými dveřmi v jejíž velkém zámku se ozvalo otáčení klíče. Byl to starší muž v tmavém obleku a s kloboukem. Jeho ústa nic neřekla, jen oči směřoval k zemi, potažené tmavým kobercem, zdi byly rudé a strop podepřený bílými sloupy, u nich stálo několik židlí.

Cherry se rozhlédla a hledala jakékoliv známky dalšího života. Slavná univerzita a přesto tak prázdná. Jako mrtvá. Zvědavost ji ovládla ,,Proč je tu takové mrtvo?" Strýček Miraj, ji chytl za paži a přikázal, aby oba šli dál. Nevěděla kudy jejich cesty dál povedou, proto se ztáhla a nechala svého strýčka jít v popředí. Těžké dveře se zavřely a zámek se znovu zamknul. Rozhlížela se okolo, míjeli židle, obrazy a liduprázdno. Její pozornost také zaujala špinavá kolečka kufru, které po sobě zanechávají stopy.

Taková škoda.

,,Strýčku Miraji, ten kufr má špinavé kolečka, měli bysme ho nést".

,,Nech kufr, kufrem," zasmál se.

Otočila se a uviděla tu dlouhou cestu, jako koleje, vedoucí ke svému zdroji. Ji.

,,Ale to zničíme ten krásný koberec..."

Zvýšil hlas ,,Tak ať!" Strýček Miraj, byl dneska velmi nepříjemný, tedy alespoň víc než jindy.

Dlouze vydechla zklamáním. Nenáviděla jsem ten pocit, když se snaží, ale to ji zcela potopí. Bylo to tak sebedestruktivní. Vždycky cítila, jak jí tělem proletěl ostrý šíp, který zůstal trčet v těle. Krvácela, pomalu a bolestivě. Někdy si prostě jen přála být mrtvá. Jen ležet na zemi, nedýchat, nesnít. Prostě nebýt, ale stejně nemohla.