Perfektní starší sestra

KAPITØLA JEDENÁCTÁ

Zdravíčko. Přišla jsem vám donést další dlouhou kapitolu, užijte si ji :)

Cherry

Přátelství je vztah při kterém je všechno tak samozřejmé, že se nemusí nic vysvětlovat.

Charles Bukowski

........................................................................

Uplynulo pár týdnů a Cherry už pořádně nevěděla kdo je tady ten blázen. Pořád se za něco obviňovala. Jak si málo češe vlasy, jak chodí špatně oblečená, jak odporné má tělo, ale Audrey... všechny slova v řádu univerzity porušovala a přesto neměla žádný pocit viny, hrozilo ji úplné vyloučení.
Jak jen mohla v noci klidně spát? i když ona nespala v noci to obvykle byla na "lovu" a tím lovem se rozumí s hochem pod peřinou. Cherry z toho všeho byla už skutečně zmatená, tak přísný dohled všech a přesto nikdo nic neví. Tolik studentů a tolik z nich se fláká tam u toho plotu a na učebnici sotva sáhnou. Je vůbec na správné univerzitě?

Nemohl si strýček Miraj splést směr?

Ne... tohle není možné... to jen já... já to špatně pochopila...

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Byla noc, Lina tvrdě spala a v místnosti bylo neskutečné vedro. Audrey byla slyšet i z vrchního patra, jak se hlasitě směje. Cherry stála u otevřeného okna, okolí jen stromy, tma a hluk, ale za vrcholky stromů zahlédla světlo, jako maličké žárovky světýlek.
Teplo v místnosti bylo tak nesnesitelné a nervy drasající myšlenky ji k tomuhle prostě dohnaly.
Vylezla na parapet velkého okna. Chytla se rámu a podívala se dolů. Pod ní jen desítky metrů temna a prázdna. Šířka okna nebyla dostatečná na roztažení křídel, několikrát se o to pokusila ale jen by si tím uškodila.
Situace byla úplně jasná. Chvíli pád proti zemi a pak vzlet k nebesům, jako by malovala obrázek.

Co se může stát?

Jasně spadne. Rozplácne se jako palačinka, všechny její kosti se zlámou, její lebka se rozletí na kousky jako sklenice vody. Ale na tom nezáleží, všechno bude v pořádku, ať ji z hlavy vyteče kolik krve ztratí, tolik se jí zase vrátí, kolik kostí se zlomí, tolik jich zase zpatky sroste. Byla tak nesmrtelná a přesto tak zranitelná.
Stála na tom vrzajícím parapetu a přemýšlela se zavřenýma očima, když najednou jí vlály vlasy ve větru, cítila tlak na těle. Otevřela oči několikrát zamrkala, protože nic neviděla. Čekala vteřinu dvě a pak to pochopila.
Padá k zemi.
Roztáhla křídla a zvedla hlavu.
Vůbec si neuvědomila, že z toho okna skočila, jako by ji snad někdo pomohl.
Mávla křídly a užívala si ten slabý větřík, nechala se ním nést. Tak dlouho nelétala, že sama zapomněla, čeho je schopná a přitom létání milovala.
Letěla dál a pozorovala vrcholky stromů v záři měsíce. Byla tady a pak tam. Nízko a zas vysoko. Užívala si to. Byla zase šťastná. Všechny starosti jako by zůstali tam dole pod ní a už k ní nemohli, nedosáhli na ni, neuměli létat jako ona, nikdo neuměl létat. Celé nebe měla pro sebe.
Vzlétla ještě víš, chtěla být až nad mraky, tam kde nikdy nebyla, sledovala měsíc nad sebou.

Když v tom... prásk...
Silná rána a pak další.

Viděla jen tmu. Necítila ani tak bolest jako spíše její nápravu.

Srůstající kosti. Nová krev v oběhu. Nové orgány.

Mohlo to trvat minutku, možná dvě a byla zase v pořádku. Jen otevřela oči. Ležela na zemi. Ne. Na chodníku, poznala ty šedé hladké kostky. Pomalu se zvedla.