Perfektní starší sestra

KAPITØLA ČTVRTÁ

Svoboda neznamená nic pro ptáka, který se nenaučil letat.

Valeriu Butulescu

..........................................................................

Lia

Slyšela křupání své páteře, jak se zlomené obratle vracely do své původní podoby. Krvácející rány se zacenily a dech se opět prodloužil. Křuplo ji v pravé ruce a vyvrácený loket se opět ohnul na správnou stranu. Po těle se jí rozlévalo teplé šimrání. Ležela zády k zemi, ruce roztažené od těla. Cítila na rtech svůj úsměv plný štěstí.

Jsem venku.

Rukama hladila vysokou trávu, zkoumala její povrch, dýchala její vůni. Do druhé dlaně nabrala hrst hlíny. Byla vlhká, provoněná životem. Otevřela oči. Na tvářích je hřálo slunce visící na modré obloze. Slyšela bzučení malých broučků, cvrkot kobylek, třepotání ptačích křídel, šelestění listů v mírném větříku. Posadila se na zadek s prsty zabořenými do vlhké hlíny. Začala se hlasitě smát. Poprvé za svůj život slyšela svůj jemný smích plný štěstí a radosti. Poprvé cítí takové štěstí, že se do ní skoro nevejde. Má chuť tančit, běhat, skákat. Chtěla žít. Rozběhla se za ním. Natahovala hubené ruce, které v porovnání s okolím vypadaly smrtelně bledě. Nepatřila do toho světa barev a života. Cítila, že je jiná, odlišná. Cítila, že život uvnitř ní je jiný než život okolí. Ale teď jí to bylo jedno. Byla svobodná. Zelená tráva ji šlehala do holých lýtek, prsty se nořily do hlíny. Vběhla za motýlkem do lesa. V běhu přestala dávat pozor na cestu, zakopla o vystouplý kořen a sletěla na zem. Když se její tváře dotkly země, zachytila pach vlhkého listí, srsti květin. Vše se míchalo a navzájem propojovalo. Jemně se dotkla okvětních plátků růžového květu. Vstala, nevšímala si zablácených nohou.

Můžu lítat.

Rozpřáhla křídla.

V letu se dotýkala drsné kůry stromů, hladkých listů, nastavovala dlaně větru, který ji pročesával špinavé, mastné vlasy. Letěla dál. Daleko od centra. Od domova a rodiny. Daleko od vězení a tmy. Daleko od strachu, tísně, nenávisti. Daleko od všeho, co znala a milovala. Její starý svět se teď přestal existovat. Nikdy nezapomene, ale také se nikdy nevrátí. Prudce se zastavila, mávala křídly na místě, když uslyšela šumění.

Přilétla na břeh potůčku. Fascinovaně pozorovala vlnky tříštící o povrch kamenů, omývající břeh a hladící ryby na dně. Na hladině se odráželo barevné listí, zalité slunečními paprsky. Běžel v před, je jedno co mu stojí v cestě, on se nezastaví. Je jedno, jaké bude počasí, on poběží sále vpřed. Je svobodný a jeho vůně je nezdolná. Pomalu ponořila ruku do chladné vody. Cítila jemné hlazení vlnek. Sundala si potrhaný hadr, který před osmi lety měl podobu krásných květinových šatů. Vlezla do potoka celá. Voda jí byla do poloviny lýtek. Dřepla si, prsty jemně hladila kamínky na dně, nabrala vodu do dlaní a chrstla si ji na obličej. Voda chutnala sladce s příchutí divočiny. Užívala si šimrání kapiček na tvářích.

Padla na záda.

Dlouhé černé vlasy se vznášely ve vodě, jako měsíční paprsky na noční obloze. Šimrali ji na krku, pažích, hrudi. Cítila, jak se z ní smývá několika letá špína. Nechala zaschlou krev odplout v proudech. Slunce se blížilo k obzoru. Jeho světlo mělo oranžový nádech, stejně jako mraky na obloze. Svět kolem ní se pomalu chystal spát. Netopýři začali hvízdat z korun stromů, lehké šuštění listů doprovázelo tajuplné houkání sov a bzučení otravných komárů, po kterých se neustále oháněla. Její vlasy předtím mastné a špinavé vlasy od krve, jsou teď čisté, poletují v mírném větříku. Delší ofinu si strčila za uši. Konečně ze sebe smyla pach krve, který ji neustále doprovázel. Tiše kráčela lesem, na který se snášela večerní mlha. Sledovala uzavírající se květy a schovávající se ptáci na větvích. Velkýma očima se rozhlížela kolem sebe. Vše si kopírovala do paměti. Každý zvuk, vůni, dotek. Vše si to tiskla so paměti, aby o to nikdy nepřišla. Aby nikdy nezapomněla. Les kolem začal řídnout. Hlavou se jí honilo milion myšlenek ohledně světa. Chtěla vědět, jak voní déšť? Jak studí sníh? Jak hebká je srst? Jaké to je se ráno probouzet s vědomím, že dnešní den je jen její? Může si dělat, co ji napadne? Tento svět pro ni byla tak moc neznámý a ona po něm toužila z celého srdce.