Loki - podle písní...

Nezastavitelná

Elen

Znáte ten příběh, který vám vyprávěli rodiče před spaním, abyste měli hezké sny?... Ten, který vždycky skončí dobře? No, já ne! Mí rodiče umřeli, když jsem byla ještě malá. Vůbec si je nepamatuju, protože mi byly čtyři. Po jejich smrti mě zavřeli do děcáku. Zůstala jsem tam do svých patnácti a pak jsem utekla. Musela jsem dělat všelijaké brigády, abych se uživila a měla alespoň co jíst. Spala jsem ve staré polorozpadlé opuštěné budově na kraji New Yorku, kde jsem do teď.

Dříve jsem mívala zvláštní chvilky, kdy mi z rukou začala téct voda a nebo jsem něco shodila jen pomocí mysli. Hodně mě to děsilo, ale teď už se toho nebojím, ovládám to a dokonce to využívám ve svůj vlastní prospěch!

Je mi 21 a pořád nevím, co se svým životem. Udělala jsem si tady provizorní tělocvičnu ( z odpadků, co jsem našla ) a občas trénuju. Vždycky jsem se chtěla stát nájemným vrahem, protože jsou za to prý docela slušný prachy, ale nevím, jestli by jsem doopravdy zvládla zabít člověka. Kdo ví? 

Můj druhý nápad na povolání byla učitelka, protože když jsem dělala brigády, docela mě bavilo hlídat děti, jenže jsem nikdy nechodila na střední a nikde by mě bez řádného vzdělání nevzali...

Ale, aby tu nebyly jen negativní věci, mám jednu pozitivní... Na brigády mám docela štěstí, a protože si kupuju jen nezbytné věci a jídlo, tak mám docela dost našetřeno. Začala jsem si tedy kupovat věci o kterých se mi ani nesnilo. Jsou to například zbraně, nářadí a kebab. A když říkám zbraně, myslím tím levné součástky, ze kterých se potom snažím složit něco užitečného...

V odpadcích jsem taky našla spousty věcí, které se mi hodí a začala jsem sestavovat spousty vlastních šikovných hračiček! 

...

Vzbudila jsem se jako každé ráno s rozlámanými zády, až na to, že tohle ráno je v něčem jiné. Mám totiž narozeniny! Každé narozky trávím tím, že jdu do města a pořádně se najím. Potom trénuju, abych byla připravená, kdyby jednou byla potřeba. Například, kdybych se stala tím nájemným vrahem!

Připravila jsem si snídani, kterou představovalo jablko a oblékla si mikinu, protože mi je po ránu chladno. Najednou jsem za sebou uslyšela nějaké kroky. Otočila jsem se a spatřila tři kluky asi v mém věku. "Kdo jste a co tu chcete?" řekla jsem zatím docela v klidu a zakousla se do jablka.

"Sháníme střechu nad hlavou..." odpověděl mi ten, který stál uprostřed. Měl kaštanově hnědé vlasy a zelené oči.

"No tak to jste tu blbě... Tahle střecha je děravá a za druhé... Je tu plno!" odbyla jsem ho, ale on se jen tak nevzdal. Vytáhl z kapsy nůž a ti co stáli vedle něho, tak taky.

"Poslouchej... Nechceme žádné problémy." dal ruce do obranného gesta. "Ale před čtyřmi lety se nám povedlo utéct z děcáku a my nemohli nic najít! Potřebujem stálé bydlení!" dodal už trochu nevrleji. "Hele. Jsi holka a my holky nebijem. Takže odejdi a nic se nemusí stát."

Jasně že neodejdu! Tohle je můj domov a byla jsem tu první, ale upřímně jsou tři na jednu a jde z nich respekt. Mám strach a nevím co dělat, ale pokud chci být nájemný vrah, musím se tvářit, jako by bylo vše ok. Vím, jak oklamat lidi. Už jsem si to párkrát zkoušela. Třeba když se budu tvářit sebevědomě, tak prostě odejdou... A když ne, tak alespoň vyzkouším pár nových kopů a hraček, co jsem si vyrobila. Vždycky jsem si to chtěla na někom vyzkoušet, ale nikdy nebyl ten správný čas. Budu to brát, jako dárek k narozkám...

"Nikam nejdu! Tohle je moje místo a já ho hodlám bránit!" zařvala jsem.

Šlo na nich poznat, že tohle nečekali. Po chvíli, když se vzpamatovali, na mě ten blonďák napravo vyprskl něco jako "Tak fajn, ať je tedy po tvém. Bude boj!"

Neutekli dokud mohli... Jejich problém!

"A teď vám ukážu, s kým si zahráváte!"

Rozeběhla jsem se proti nim a oni zase proti mně. Jednoho jsem odhodila paprskem vody a druhého jsem pomocí mysli vyhodila do vzduchu a pustila. "Jsem nezastavitelná." podotkla jsem, když se na mě pokusil zaútočit nožem, ale já se vyhla a ruku jsem mu dala za záda tak pevně, aby se nemohl hýbat. "Jsem jako Porsche bez brzd!" zakřičela jsem, když se ke mě jeden pokusil dostat, ale já ho předběhla a hodila jsem ho na stěnu. "Jsem neporazitelná!" Ego up!        " Vyhraju jakoukoliv hru!" "Nepotřebuji baterie, abych mohla hrát" zvláštní, najednou jsem tak sebevědomá... 

"Moc žvaníš!" promluvil třetí a vrhl se na mě. Shodil mě na zem. "Budeme dělat, že tohle nikdo neviděl..." Snažila jsem se dostat pryč z jeho sevření. Když se mi to konečně povedlo, přestalo mě to bavit a svázala jsem toho, co na mě skočil, a postupně i ty ostatní. Posadila jsem je ke zdi a došla si ke stolu pro nějakou zbraň. Teď se uvidí, jestli dokážu zabít! Vzala jsem ze stolu dýku a přešla zpět ke klukům. Jakmile uviděli zbraň, začali panikařit.

"Co jsi sakra zač?" zeptal se ten s hnědými vlasy. "Žádné otázky!" rozkázala jsem suše. Začínám objevovat svou novou dosud nepoznanou stránku. Všem jim pro jistotu zavážu pusu, kdyby chtěli křičet, protože nechci přilákat další zvědavce, které bych pak musela taky zabít.

Jako první si vezmu do parády toho ukecaného bruneta. Shodím ho na zem a obkročmo si na něj sednu, aby nemohl utéct. "Je mi líto, že to musím udělat, ale neměli jste sem chodit!" oznámila jsem mu. Napřáhla jsem se a on se začal všelijak cukat. Vypadal jako ryba bez vody. Snažil se křičet, ale přes tu pásku mu to nešlo. Dokonce mu začaly slzet oči. Začalo mi ho být líto. Co když nedokážu zabíjet? Sundala jsem mu pásku. "Nějaká poslední slova?"

"P-prosím nez-zabíjej m-mě." poprosil a vypadal beznadějně. Nejspíše nečekali, že při hledání bydlení narazí na někoho jako jsem já. "M-my odejdeme a už n-nás nikdy neuvidíš. Slib-buju!" Tak a dost! Buď ho zaříznu teď nebo nikdy! 

Znovu se napřáhnu, ale zase mě něco vyruší. Tentokrát to, že se něco pohlo za rohem. Co to sakra může být? Vydala jsem se za tím zvukem a toho kluka jsem tam nechala ležet. Už jsem tam skoro dohlédla, ale někdo na mě zezadu skočil. 

"Počkej nechoď tam. To mě radši zabij!" Hmmm. Co tak zajímavého tam schovávají, že to nemůžu vidět?

Páni. Překvapila jsem sama sebe! 1070 slov! To se mi ještě nikdy nepovedlo. 

Takže zaprvé vás chci poprosit, abyste mě neukamenovali za to, že v první kapitole jaksi chybí Loki. Potřebovala jsem vám představit druhou hlavní hrdinku této fanfikce, ale nebojte, v druhé se stoprocentně objeví! 

Mimochodem, pokud najdete v mém příběhu nějaké chybky, tak je prosím napište do komentářů, budu se je snažit opravit. 

No a co, nebo kdo myslíte, že je za rohem?