Loki - podle písní...

Pravda bolí

Takže si to shrneme... Jsem v baráku u psychopata, nemám schopnosti a jeho jediný důvod, proč mě nezabít je, že znám heslo od jeho náramku... Fakt bomba... 

Porozhlédla jsem se po pokoji. Spatřila jsem skříň, tak jsem ji otevřela. Byly tam nějaký hadry které jsem na sebe hodila. Byly mi trošku velké, ale to vůbec nevadilo. Vyšla jsem ze dveří. Stála jsem na nějaké chodbě. Byly tam schody dolů. Seběhla jsem je a hledala jsem Lokiho. 

Vešla jsem do místnosti napravo. Asi kuchyň. Podle vybavení. Otevřela jsem lednici. Byly tam dva jogurty a sýr. Jinak byla celá prázdná. Vzala jsem si ten jahodový. Když jsem zkontrolovala, jestli není prošlý, našla jsem lžičku a s chutí se pustila do jídla. 

Uprostřed místnosti stál stůl a u něj byly zasunuty dvě židle. Na jednu jsem si sedla a potom přišel on.

"Kde vězíš?! Nebudu na tebe čekat století!"

"Tak za prvý, netušila jsem, kde jsi a za druhý, mám hlad." odpověděla jsem mu podrážděně.

"Proč je úplně prázdná lednice?" 

"Nejím vaše jídlo."

"Já jo!"

"No a? Nejsem tvoje máma! Už jsi docela velká holčička, jídlo by sis měla obstarat sama!" 

Zase se mi směje, hajzl!

"Víš, já jsem se o sebe musela starat sakra dlouho! To ty, ty jsi měl všechno na zlatým podnose! Že jo princátko?"

"Přestaň mi říkat princátko!!! Když už, tak jsem bůh."

"Já vím. Trošku jsem si o tobě popovídala s tvým drahým bratrem." Tvrdě stiskl pěst a sklonil hlavu. "Copak je princátko? Vadí ti, že o tobě něco vím? Nebo, že mi to řekl Thor?"

On zvedl hlavu a tvářil se jako ďábel. Potom se ke mně rychle rozešel. Instinktivně jsem začala couvat, ale stihl mě chytit za ruku. Přitáhl si mě blíž k sobě, a potom mnou praštil o zeď. Znovu přešel ke mně a chytil mě za rameno tak, abych nemohla utéct. Zvedl pěst a chystal se mě udeřit do obličeje. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

"Máš ze mě strach," vyzvedl pravdivý fakt. Nechtěla jsem si to přiznat, ale je to tak. 

Je to tady. Prej je to bůh. Podle mě spíš ďábel! Vyžívá se v cizím utrpení. Nic božského na něm nevidím.

"Pojď, ukážu ti cestu." uchechtl se a táhl mě za sebou až do nějaké laborky. Když jsme došli, shodil mě na nějaké železné křeslo. 

"Au!" 

"Říkala jsi něco?" zasmál se.

"Ne..."

"Fajn, koukej." Ve vzduchu se najednou začaly vznášet planety. 

"Páni," vydechla jsem úžasem. Ta animace byla nádherná. Bylo to, jako bych se vznášela ve vesmíru. Všechno vypadalo tak opravdově.

Loki přiblížil jednu z planet.

"Cítím to." Nechápavě jsem se na něj podívala. "Cítím z tebe energii, která pochází z tohoto světa."

"Počkej," zamyslela jsem se. "Chceš říct, že jsem taky mimozemšťan?!"

"Přesně to se ti snažím naznačit. Ale není to jisté. Můžeme to zjistit jen jediným způsobem!"

"J-jakým?"

"Vlezu ti do hlavy."

"Ne! Tak to teda rozhodně NEuděláš!"

"Vlastně jsem s tvým odporem počítal... Ale nemáš na výběr!"

Najednou se kolem mě začaly zavírat pouta. Ani jsem se nenadála a byla jsem přivázaná ke křeslu. 

"Domluvili jsme se tak, že ti řeknu, kdo jsou tví rodiče a pak si každý půjdeme vlastní cestou. A já se tě potřebuju zbavit. Hlavně toho náramku."

"To ti ale nedává právo hrabat se mi v hlavě!" 

Jenom se uchechtl a něco zadal do počítače, který ležel vedle mě. 

"Neboj se, nebude to bolet. Zavři oči a relaxuj," bylo to poslední, co jsem slyšela. Potom jsem nechtěně zavřela oči a usnula jsem. Když jsem se probudila, už jsem nebyla v té laboratoři. Byla jsem... zpátky v děcáku?!

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla jsem paní Brownovou. Když jsme byli malí, říkali jsme jí čarodějnice. Když jsme pak vyrostli, pořád to pro nás byla čarodějnice. Vlastně do teď přemýšlím, jestli jsme neměli pravdu... Určitě jí děti! 

Teď ale k tomu důležitějšímu, jak jsem se sem dostala?! Loki mě sem donesl? Takhle plánoval se mě zbavit?!

Brownová se na mě najednou otočila. Rychle jsem hledala místo, kde bych se mohla schovat, ale pak mi to došlo. Vždyť jsem dospělá! Už mě tady nemůžou držet. Šla jsem jí teda rovnou naproti, abych jí řekla, že tu nemám co dělat. Ona si mě však dovolila naprosto ignorovat! Naštvala jsem se a chtěla jsem jí jednu ubalit. Když jsem se o to pokusila, moje ruka jí prolítla obličejem skrz na skrz. 

"Je to jen iluze, vzpomínka. Vloupal jsem se do tvojí hlavy a vzal jsem tě s sebou."

"Loki!" V tu chvíli jsem nevěděla jestli ho ráda vidím nebo bych ho nejradši zabila na místě.

"Asi jsem nešel dost daleko. Nevadí, zkusíme to znovu..."

"Ne! Počkej."

Nečekaně nepočkal. Zvedl ruku a vypustil nějaké kouzlo. Najednou jsem stála venku před nějakou restaurací. Před ní seděla mladá dívka a pevně svírala miminko. Začala jsem se rozhlížet, nikdo jiný tam nebyl. Chvíli jsem nechápala, kde to jsem a jak je to spojené s mojí minulostí, ale pak mi to došlo. Ta plačící slečna, co přede mnou seděla, to je moje maminka! Tím pádem to miminko musím být já! 

"Vypadá to, že jsem se trefil na minutu přesně, podívej." pochválil se Loki, který se právě objevil a ukázal za mě. Když jsem se otočila, spatřila jsem mladíka asi ve věku mojí matky, jak se k ní pomalu blíží. "Co dělá tak krásná slečna venku v takové zimě?"

"T-to je táta! Ale jak je to možné?! Vždyť jsem v máminé náruči. Jak to, že se v téhle době ještě neznali?" Nechápala jsem to. Byla jsem zoufalá. Pravda bolí.

"Už to chápu! Tvou mámu zbouchl Warmatan a pak ji nechal na pospas téhleté směšné planetě." zasmál se Loki. "Potom ji našel Midgarďan a společně tě vychovali, jak směšné."

Směšné?! Jak je to možné? Můj pravý táta mě nechce! Pořád žije, ale ani se neozval! A je to tady. Horké slzy ztékají po mé chladné tváři a pomalu mi smáčí lem trička. Proč? Proč mě můj vlastní táta nenávidí? Možná pro to měl důvod. Nebo...

"Tím pádem se můžeme vrátit," oznámil a podíval se na mě. Jeho pevné rysy na tváři nějak změkly. 

"Jsi v pořádku?" 

"J-jo... Jen..."

Na nic se už neptal a objal mě. OBJAL?!

Omlouvám se, že jsem dlouho nepsala, ale po prázdninách už nebyl moc čas. Navíc jsem začala psát nový příběh podle skutečné události a možná se mi někdy podaří ho vydat. Každopádně si užijte Vánoce!

Přeji krásné počtení... Teri_M123