Loki - podle písní...

A Little Party Never Killed Nobody

Teď jsem se docela bála sama sebe. Chtěla jsem ty plameny ze sebe setřást, ale nefungovalo to. Zkusila jsem tedy něco jiného. Vystřelila jsem pramen vody. Oheň se konečně uhasil, ale všude se začala tvořit hustá mlha. Ten muž využil situace a vytratil se. To jsem si aspoň myslela, než mě někdo začal zezadu škrtit. 

"P-pusťte m-mě" dostala jsem ze sebe zadušeně. Když stisk nepovoloval, ani nevím, jak se mi to povedlo, prostě jsem ho odhodila. Asi telekinezí...

Jakmile dopadl na zem, schoulil se do klubíčka. Au. Já jsem se chytila za krk. Taky nebylo nic příjemného, když mě škrtil! Pomalu jsem zvedla dlaně a zkoumala jsem je jako novorozeně. Netušila jsem, že objevím další schopnosti. Zvlášť takhle nebezpečné! Celý můj život se snažím zjistit, co jsem zač. Je to těžší, když mi pořád přibývají schopnosti. Kéž by moji rodiče ještě žili a všechno mi vysvětlili. 

"Jak si to udělala? Myslel jsem, že máš jen vodu a vítr..."  zeptal se mě muž, který se snažil zvednout ze země. Tak počkat. Vítr? Asi moje telekineze někomu připadá jako vítr... Ale co když to vítr je? Co když ovládám vodu, vítr a oheň? Možná ovládám živly!

"Sama nevím." odpověděla jsem suše. Ten muž se jen usmál.

"Proč se smějete? Málem jsem vás usmažila!" 

"Ale neudělala jsi to. Tak to udělej. Jsem zraněný. Máš docela velkou šanci mě porazit." vyzval mě.

" Ale. Já jsem vás zabít nechtěla. To vy mě!" Posadila jsem se naproti němu a opřela se o zeď.

"Já tě zabít nechtěl."

"Jo vážně?! A co ten zatracený šíp?" vydechla jsem naštvaně.

"Mířil jsem na ruku." 

"A co kdybych se pohla?"

"Já nikdy neminu." 

"Máte vysoké ego co?" zasmála jsem se.

"Byla to zkouška, jestli ti můžeme věřit."

"Já vám dám zkoušku." vystřelila jsem po něm trochu vody. 

"Předtím jsem tě sice nechtěl zabít." řekl naprosto vážně. "Ale teď ti nemůžu zaručit bezpečí!" začal se smát, rychle vstal a vzal do ruky šíp. Taky jsem vyskočila na nohy a rozeběhla se pryč. On za mnou běžel. 

"Pomaleji to neumíš." zakřičela jsem za sebe.

"Až tě chytím tak uvidíš!" ozvalo se nazpátek. 

Ještě chvíli jsem utíkala, až najednou zmizel. Prostě byl pryč. Asi jsem omylem použila super rychlost. Ale co teď? Už jsem zase ztracená! Spoustu dveří a nekonečno času. Jednoduše otevřu každé. 

Našla jsem pár velmi zdobených sálů, hodně ložnic a kuchyni. Teď mířím k dalším dveřím, které mi už přijdou povědomé. Buď chodím v kruhu, nebo se konečně blížím tomu, že bych někoho našla.

Pomalu jsem zatáhla za kliku a vešla do VELMI známé místnosti. Je tady velká cela a v ní jeden mimozemšťan, který se pokusil ovládnout Zemi. 

"Ty!" zabručela jsem otráveně a chystala se zase odejít.

"Počkej." otočil se na mě a zněl sebevědomě.

"Co chceš?"

"Jde o to, co chceš ty."

"Já chci odejít takže čau!" 

"Ne! Ty chceš vědět kdo jsi! Vím to. Jde ti to vidět na očích." pousmál se škodolibě. Na očích? 

Na OČÍCH? On umí číst myšlenky?