Loki - podle písní...

Děkuji...?

Co mám dělat? Zrychlil se mi dech. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile bubnuje v hrudi. 

"Prosím." Snažila jsem se jakkoli zabránit tomu, co se teď mělo stát. S ním ale nic nepohnulo. 

"Neboj, bude se ti to líbit."

"Ale já nechci!" 

Rozplakala jsem se. Už jsem to nevydržela. Ta bezmoc mě držela na dně a já se topila. 

Sundal mi tričko. Nevím, jak se mu to povedlo. Snažila jsem se uniknout jeho sevření, jak jen to šlo. Jedna ruka povolila, když se mi pokusil sundat kalhoty. Využila jsem situace a jednu mu vlepila. 

"Au! Ty děvko!" naštval se. Potom se ale usmál. "Když to chceš po zlém, tak po zlém, ale varuju tě, bude to bolet."

Shodil mě na zem a sedl si na mé bolavé tělo. Byl těžký. Hodně. Bolelo to už teď a to jsem nemela tušení, co přijde potom. Pohladil mě po hlavě a potom trhl za moje dlouhé hnědé vlasy. Vyjekla jsem bolestí. Pokusil se mi rozepnout podprsenku. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem ho vidět. 

Najednou tlak povolil. Odvážila jsem se otevřít oči. A spatřila jeho. Spatřila jsem Lokiho. Jeho pomněnkové oči mě sjely letmým pohledem jakoby se ujišťoval, že jsem v pořádku. Potom se otočil a jeho pozornost spočinula na tom parchantovi, co ještě před chvílí seděl na mně. Vážně jsem myslela, že mě znási- že ehm. Prostě jsem se bála.

Loki zaujal dominantní postoj, zvedl toho muže za krk a řekl: "Teď dostaneš, co si zasloužíš!" 

Zněl tak rozzuřeně. Teď rozhodně vypadal, že by dokázal zabít. Ten muž začal popadat dech, ale nedařilo se mu to. Nechci, aby zemřel. Nevím proč. Určitě si to zaslouží. Nebo ne?

"Loki?" fňukla jsem. V okamžiku, kdy uslyšel můj hlas, pustil ho a přiběhl ke mně. 

"Neboj se. Už ti nic nehrozí. Jsi v bezpečí," ujistil mě. Až teď jsem si všimla, jak nádherné jsou jeho havraní vlasy. Něžnější a starostlivější pohled jsem ještě neviděla. Byla jsem mu strašně vděčná. Potřebovala jsem ho obejmout. Strašně moc. Když jsem se k němu naklonila, vážně jsem čekala, že mě odmítne. Jeho silné ruce mě však obepnuly tak pevně, že se mé třepající se tělo konečně trochu uklidnilo.

"Děkuju."
Hladil mě po zádech a jeho dotek byl v tu chvíli hřejivý a konejšivý. Nechtěla jsem, aby tento okamžik skončil. Přála jsem si, aby trval věčně. Takové bezpečí může pocítit jen dítě v matčině náruči. Nechápu proč jsem mu nevěřila. Jazyk jeho těla mluvil jasně. Je to dobrý člověk. Vím to. Vím, že někde uvnitř něj, možná až někde hluboko, se nachází laskavá část jeho osobnosti. Tolik jsem mu v tu chvíli věřila, že bych mu do rukou svěřila i svůj život.
"Loki," ozvala jsem se tiše, "omlouvám se, že jsem někdy pohybovala." Ještě chvíli jsem se rozmýšlela a pochybovala o svém úsudku a potom jsem si k němu klekla. Připadala jsem si jako poddaný, který se vděčně klaní svému králi. Natáhla jsem se k jeho kotníku a naťukala jsem číselnou kombinaci, kterou mi Natasha svěřila. Nebyla jsem si jistá, zda to bylo správné rozhodnutí, ale rozhodně jsem nelitovala. 

"Děkuji ti za tvou důvěru," zašeptal tak potichu, jakoby jeho slova nebyla určena pro mé uši. "Elen?" To bylo snad poprvé, co mě oslovil jménem. Nelíbil se mi však tón jeho hlasu. Zněl smutně a zklamaně.

"Ano?" Dychtivě jsem čekala na jeho odpověď.

"Mrzí mě to..." 

Nechápu. Co ho mrzí? Vždyť mě právě zachránil! Zachránil mě, i když jsem utekla jeho mužům, zradila jsem ho. Vlastně ani nevím, jak mě našel... Ale na tom nesejde. Jsem mu vděčná. Nic mi nedlužil.

"O čem to mluvíš? Nic jsi neudělal. Za co se omlouváš?"

"Já- mám vše, co jsem chtěl. Už tě nepotřebuji. Není to nic osobního. Jen mám plán a toho se budu držet."

Nepochopila jsem nic z toho, co vyšlo z jeho úst. Slyšela jsem zvuky. Význam vyslovených slov mi však unikal. Trochu mě píchlo u srdce. Asi fungovalo o něco rychleji než mozek. Když mi konečně došlo, co říká, bylo už příliš pozdě. To už mě držel v pevném sevření a před obličejem mi mával bílým šátkem. Voněl tak zvláštně... Potom jsem usnula.

Tady je další kapitola. Tentokrát o něco kratší. Asi teď budu dělat kratší, abych mohla vydávat častěji. 

Děkuji, za hvězdičky a stálé čtenáře, vaše Teri_M123.