Loki - podle písní...

Pokud máme jeden druhého

"Pojď prosím se mnou." nařídila Natasha, která právě vstoupila do dveří. Usmála se na mě a otevřela celu. 

Já jsem vyšla ven a zamávala na Lokiho s úsměvem. On se zamračil a sedl si na postel.

Šli jsme stejnou cestou jako do cely, takže asi na stejné místo...

"Asi jsme nezačali zrovna nejlépe... Je mi líto všechno, co sis v životě prožila. Vážně! A ještě více je mi líto, že musíš prožívat tohle." 

"Jak víte, co jsem v životě zažila? A jak se jmenuju? Nic jsem vám neřekla." udivila jsem se.

"To je vládní tajemství..." vyhla se odpovědi a pokračovala v cestě.

Došli jsme na místo a ona ukázala na židli. Posadila jsem se tam.

"Dáme ti na výběr." usmál se Stark. "Můžeš se vrátit do té svojí staré budovy, ale my zavoláme policajty a ti tě z tama vyhodí, protože ji Tony koupil. Bude tam obchoďák. No a sama víš, že v téhle době se nové bydlení shání vážně těžko." řekl muž s hnědými vlasy, kterého zatím neznám.

"Nebo tě zavřeme na zbytek tvého života do nejstřeženějšího vězení světa." nabídl druhou možnost Stark.

"A nebo zůstaneš tady. Najde se tu pro tebe pokoj. Budeš pod dohledem, ale budeš mít větší svobodu než ve vězení a větší teplo než venku bez střechy nad hlavou..." dokončila Natasha.

"Můžeš si vybrat hned, nebo se vrátit za Lokim a rozmyslet si to tam." vysvětlil Thor.

"Já... Asi... Chci zůstat tady..." rozhodla jsem se, ale cítila jsem se poraženě. Ten vypatlanej bilionář sice vypadal zklamaně, ale aspoň Natasha se na mě usmála. Vzala mě do nějakého pokoje a řekla ať se zabydlím. Potom odešla. 

Posadila jsem se na postel a rozhlédla se. Bylo to všechno hodně honosné. Cítila jsem se, jako princezna, o které mi maminka četla, když jsem byla malá. Tahle vzpomínka mi vehnala slzy do očí. Přitáhla jsem si k sobě polštář a pevně ho objala. Ach mami, tati... Kdybyste tak věděli, do jakého maléru jsem se dostala. Asi byste mi dali pořádnýho zaracha... Ale víte co? To je to, co si přeju ze všeho nejvíce. Abyste tu byli semnou...

"Jsi v pořádku?" vyrušil mě ustaraný hlas z přemýšlení. Rychle jsem si utřela slzy a podívala jsem se, kdo právě vešel do dveří. Stál tam muž s hnědými vlasy. Na sobě měl fialové tričko a hnědé kalhoty. Vcelku vypadal docela mile.

"Promiň, jestli jsem přišel nevhod. Chtěl jsem zkontrolovat tvoji nohu. Všiml jsem si, že ji máš obvázanou a já jsem doktor." vysvětlil ustaraně. 

Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Ou málem jsem zapomněl. Jmenuji se Bruce Banner. Těší mě." natáhl ke mně ruku.

"Já jsem Elen Smith. Taky vás ráda poznávám." podala jsem mu taky ruku.

"Mohu?" ukázal na obvaz. Pokývala jsem hlavou. Opatrně mi začal rozvazovat obvaz. Měla jsem tam nějaké stehy, ale překvapivě to moc nebolelo. Šetrně mi to namazal nějakou dezinfekcí a znovu obvázal.

"Proč ty slzy?" zeptal se zvědavě. 

"Na něco jsem si vzpomněla... Ale nerada o tom mluvím a-" "Nemusíš." skočil mi do řeči a usmál se.

Minulost:

Bylo jí 19 a čekala dítě. Její přítel ji opustil, protože prý nebyl připravený, nebo to byla jen hloupá výmluva a ji chtěl jenom do postele. Ale to ona ho milovala! Hledala útěchu u rodičů, ale... "My jsme ti říkali, ať se s ním netaháš! A teď chceš naši pomoc? Běž ji hledat jinam!!!" A tak na to byla sama. Na východní straně města pracovala každý den. Večer mytí nádobí, sotva mohla zůstat vzhůru. Čekala na den, kdy doufala, že její dítě bude v pohodě.

Když se narodila malá roztomilá holčička, všechno bylo ještě těžší. Málem jí sebraly byt, protože neměla čas na práci a nemohla splácet nájemné. Přesto nechtěla, aby její dcerka byla smutná. Pořád říkávala, že je všechno v pořádku a zpívala písničku:

Svět není dokonalý, ale není to tak špatné.
Pokud máme jedna druhou a to je vše, co máme.
Budu tvojí matkou a budu držet tvojí ruku.
Měla bys vědět, že tam budu pro tebe.
Když svět není dokonalý.
Když svět není laskavý.
Pokud se máme navzájem, budeme obě v pořádku.
Budu tvojí matkou a budu držet tvojí ruku.
Měla bys vědět, že tam budu pro tebe.

Nezvládla to. Z bytu ji vystěhovali. Pršelo. Chladné kapky zmáčely její vlasy a ona nevěděla, co dělat. A v tu chvíli se poznali. "Co dělá tak krásná slečna venku v takové zimě?" zeptal se neznámý mladík...

...

Zamilovali se. Měli kde bydlet. Sice nebyli takový boháči, ale měli jeden druhého a krásnou, zdravou dcerku. Její nový přítel jí každý den před spaním zazpíval:

Svět není dokonalý, ale není to tak špatné.
Pokud se máme navzájem a to je všechno, co máme.
Budu tvojí láskou a já budu držet tvojí ruku.
Měla bys vědět, že tam budu pro tebe.
Když svět není dokonalý.
Když svět není laskavý.
Pokud se máme navzájem, budeme oba v pořádku.
Budu tvojí láskou a já budu držet tvojí ruku.
Měla bys vědět, že tam budu pro tebe.

A ta malá holčička? Ta se nikdy nedozvěděla, že to není její pravý otec a proč nechodí navštěvovat její prarodiče.

Přítomnost:

Objal mě. První mě to zaskočilo, ale pak jsem ho k sobě tiskla. Bylo to jako bych se objímala s rodiči. Tak moc se mi stýská.

"Kdyby si něco potřebovala, jsem tu pro tebe." usmál se a utřel mi slzu.

"Děkuji vám." usmála jsem se taky.

"Ou... Můžeš mi tykat..." nabídl. Kývla jsem na znamení, že souhlasím. Potom odešel. Jsem ráda, že je tu někdo, kdo mě nechce zabít, uvěznit, nebo mi ublížit...

Teď by mě zajímalo, kde jsou mí nový přátelé. Jakub, Jáchym, Ondra, Nina i Amálka. Všichni mi chybí. Doufám, že to přežili. Musím se na to  zeptat Avengerů. 

Vyšla jsem ze dveří. Rozhlédla jsem se a došlo mi, že jsem naprosto ztracená. Kudy se k nim sakra dostanu? Tady je to jako labyrint! Bloudila jsem docela dlouho. Chodila jsem tam a zpátky. Zkusila jsem jít doprava i doleva. Dokonce rovně, po schodech i výtahem... Až jsem konečně na někoho narazila. Byl to muž s lukem. Když mě spatřil, trochu se lekl a pevně sevřel rukojeť luku. Super. Takže další, co mě chce zabít. Mířil na mě šípem velmi sebejistě. Zvedla jsem ruce do obranného gesta. "Ehm... Já jen jsem někoho hledala. Mohl byste mi prosím pomoct?"

"Nemáš být ve svém pokoji?" řekl s nezájmem, ale pořád na mě mířil.

"Hele, já nechci žádné potíže. Vážně." ujistila jsem ho. 

"Podívej dítě. Ty se teď okamžitě vrátíš do svého pokoje, nebo jdeš do cely!" začal být nevrlý.

"Ale já potřebuju něco vědět! Je to nesmírně důležité! Prosím." smlouvala jsem.

"Žádné ale!" vykřikl a vystřelil jeden šíp. Lekla jsem se, ale stihla jsem ho zastavit. Vzala jsem šíp do ruky a podívala jsem se na muže přede mnou. Ten jen vykulil oči.

"Chtěl jste mě zabít!" naštvala jsem se. Cítila jsem se hrozně naštvaně. Začaly mě pálit ruce. Šlehaly z nich plameny!? To není možné! Vždyť ovládám jen vodu a telekinezi! Nebo ne?

Další kapitola je na světě! Vím... Trvalo mi to trošku delší dobu než jsem chtěla, ale zaprvé nemám teď moc času a zadruhé... Přestali jste mi posílat písničky a příběh podle písní se bez nich tak trochu neobejde... Takže bych vás chtěla moc moc poprosit o zasílání dalších a dalších. Čím víc, tím líp!

Přeji krásný den. Teri_M123.