Loki - podle písní...

Co teď?

"Děkuju," pošeptala jsem mu do ucha.

Otevřela jsem oči a probudila se do reality. Kolem mě se pomalu odpařoval zelený kouř, zbytek po kouzlu od Lokiho. Pouta se odemkla a já se mohla postavit. 

"Jsem vyčerpaný. Půjdu si lehnout," podotkl otráveně. Co se stalo, Štve ho to objetí? Štve ho, že byl pro jednou milý? Jen jsem kývla. Otočil se a rychle zmizel ve dveřích. 

Asi si taky půjdu lehnout.

...

Zívla jsem a protáhla se. Mám strašný hlad, ale v domě nic není a u sebe nemám žádné peníze. Loki mi nepomůže. Jasně mi řekl, že si to mám obstarat sama. Sešla jsem schody a chystala se najít východ. Vyzkoušela jsem pár dveří a pořád nic. Nakonec jsem našla ty správné a vykročila jsem ven. Rozhlédla jsem se a byla tam velká zahrada. V dálce se tyčila branka prorostlá růžemi. Zatajil se mi dech. Bylo to tu nádherné! Tolik květin, ovocných stromů a malé jezírko, které působilo jako třešnička na dortu. Jediné, co sem na první pohled nepatřilo, byly dva vysocí muži v černých oblecích stojící u branky. 

"Omlouvám se slečno, ale ven nesmíte. Rozkaz Lokiho," ozval se jeden z nich.

"Cože?" rozkřikla jsem se. "Nemůže mě tady držet jako ptáčka v kleci!"

"Slečno, nemusíte se hned rozčilovat. Vezmu vás kamkoli budete chtít, jen musíte jít se mnou..."

"Lokiho rozkazy zní jasně. Dáme vám všechny peníze, které máme," připojil se do konverzace druhý kravaťák.

"Dobře?" Mluví, jak kdyby měli vymyté mozky.

"Tudy madam..." 

Zavedli mě do černého auta. To se rozjelo a za chvíli jsme dorazili do obchodu. Cestou jsem sledovala všechny značky, domy a záchytné body, abych se dostala zpátky. Mám v plánu utéct. (Možná jen kvůli tomu, abych ho naštvala...)

Jeden z nich mi otevřel dveře. Ani jsem nepoděkovala a vydala jsem se rovnou za nosem. Oba mě následovali, což mi můj plán trošku zkomplikovalo. Ale to nevadí, pořád to zvládnu. Jsem zvyklá utíkat...

...

"Je to všechno?" zeptala se mě černovlasá prodavačka. 

"Ano děkuji." odpověděla jsem a nechala ty "gentlemany" zaplatit.

Měla jsem pět tašek jídla a sama bych to neunesla.

"Byli byste tak hodní a pomohli mi s tím?" poprosila jsem a bez čekání na odpověď jsem jim podala ty tašky. Jednu jsem si nechala a když měli plné ruce, rozeběhla jsem se pryč. Nečekala jsem ale, že ty tašky odhodí a budou mě pronásledovat, jakoby na tom závisel jejich život. 

"Slečno, stůjte!!!" volali za mnou. Vyběhla jsem ven na ulici. Všude byli lidi a divně se na mě koukali. Mě to nevadilo. Prostě jsem běžela dál, co mi síly stačily. Jak jsem předpokládala, začali mě dohánět přímo u keře vypadajícího jako srdce. Tam jsem spoléhala na menší zídku, kterou jsem přeskočila a schovala jsem se za ni. Ve dřepu jsem se pomalu posouvala dál tak, aby mě neviděli, až jsem se jim konečně ztratila. A máš to Loki!

Procházka neuškodí. Pořád mě trošku bolí hlava, ale kocovina jakoby se vypařila. Od té doby, co se mi Loki hrabal v hlavě, mi není špatně. Je možné, že za to může on? A to objetí? Ten soucit v jeho očích? Nechápu ho. První je chladný. Dělá, že nemá city a pak je... Pak je tak... Jiný.

Šla jsem a šla, až jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Podle toho, co si pamatuju, bych měla být u domu se zvláštní růžovou střechou. Místo toho se nacházím někde v parku. 

"To nevadí," řekla jsem si. Posadila jsem se na lavičku a rozevřela jsem tašku, ve které se nacházelo nakoupené jídlo. Už jsem měla docela hlad. Nepřišlo mi, že se procházím dlouho, ale když se začalo stmívat, bylo to trošku podezřelé. Došlo mi, že je čas se vrátit. Rozhlédla jsem se a snažila se najít něco povědomého. Nic.

Pomalu, ale jistě se mé obavy stupňovaly. Snažila jsem se uklidňovat. "To bude dobrý. Nemůžu přece být až tak daleko, ne?" Ale nefungovalo to. Při nejhorším přespím někde na zemi. Nebyl by to nezvyk. Pravda, užila jsem si těch pár nocí v teplé posteli, kdy jsem mohla usínat bez obav, že mě přepadne parta opilých dědků. I teplá postel měla pár nevýhod. Třeba, že hned v pokoji pode mnou usíná psychopat, co se snažil ovládnout svět. Jediná polehčující okolnost byla, že má náramek. 

Malá část mě by se ho nebála ani kdyby náramek neměl. Nevím proč, ale nezdá se mi, jako člověk, který by bezdůvodně ubližoval lidem. Skutečnost je mi ale důkazem opaku... I ty jeho oči. Oči, ve kterých se nedá číst. Chvíli z nich září závist, zášť a potěšení z cizího utrpení, ale ve vteřině se jeho pohled změní a lze zahlédnout lehké pochopení a něha. Nebo se mi to jen zdálo?

"Loki mě zabije, když nepřijdu," prolétlo mi hlavou. Po delším zvážení jsem došla k jinému závěru. Kdyby mě chtěl mrtvou, už jsem mrtvá. Navíc jen já mohu otevřít jeho náramek. Někomu by ale přece jen mohl ublížit. Třeba těm dvěma, co mě měli hlídat... 

To už není můj problém. Když se rozhodli pracovat s labilním mimozemšťanem, museli počítat s rizikem.

Jediné na čem mi záleží je zjistit pravdu o mých rodičích. Kvůli tomu ho potřebuji. Potřebuji labilního mimozemšťana, jako je Loki. A počítám s riziky.

Zničehonic se zpoza stromu objevil potácející se muž. Vypadal, že právě vyšel z hospody. Tipla bych ho tak na 32.

"Nazdárek kočičko," usmál se na mě až příliš sladce. Bylo to nechutné, jak se snažil předstírat přítele. Hodila jsem na něj nenávistný pohled, který jasně vyjadřoval mé znechucení. Většinou to na zbloudilé opilce zabralo, ale tenhle vypadal neoblomně. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že mě nikdo neuvidí a když jsem si byla jistá, že se nikde poblíž nikdo nenachází, zvedla jsem ruku a vyslala signál, který by za normálních okolností odhodil všechny v okruhu dvou metrů na zem. Teď se ale nic nedělo. Zmateně jsem rukou zatřepala a pak mi to došlo. Náramek! 

Začala jsem lehce panikařit, ale svou klidnou tvář jsem si prozatím ponechala. "Copak, copak? Už si pro mě něco nacvičuješ? Donesu ti tyč a můžeš mi zatancovat," uchechtl se slizounsky. Převrátil se mi žaludek. Už mě napadla jen jediná věc. Jediné, co může žena udělat v přítomnosti neslušného může, je odejít. Zvedla jsem se a prostě si to namířila pryč.

Ohnal se po mně a bohužel mě stihl chytit za ruku. Stáhl mě dozadu a rozešel se někam do neznáma.

Zkoušela jsem křičet, ale nikdo nebyl poblíž. Zatáhl mě za nějaký strom, pevně uchopil mé vlasy a zašeptal. "Tak ty ses snažila utéct, jo? Teď si spolu užijem, děvko." Jakmile to dořekl, kousl mě do ucha. Fuj!
Ono se to vážně děje? Už několikrát jsem měla na mále, ale vždycky mi pomohly mé schopnosti. Co teď?

Hoooodně dlouho jsem nic nenapsala a za to se omlouvám. Neměla jsem moc čas kvůli přijímačkám. Dělal je někdo z vás taky?

Budu ráda za jakoukoli podporu ve formě hvězdičky nebo komentáře. Žene mě to kupředu.

Mám vás ráda, Teri_M123.