Loki - podle písní...

Pach uvěznění

Probuzení nebylo nic příjemného. Zvlášť, když jsem byla přivázaná k židli. Probodávali mě čtyři páry očí. Natasha, Stark, Thor a... Banner. nevím proč, ale lámalo mi srdce ho vidět takhle. Z jeho zklamaného výrazu se mi chtělo brečet. 

"Omlouvám se." Nevěděla jsem, co jiného říct. Jediný, kdo se na mě nedíval tak zdrceně, byl Stark. Nejspíše jako jediný čekal, že je zradím. Ostatní mi věřili. Připustit si tuto skutečnost bolelo. Na to jsem ale asi měla myslet o něco dříve. Neměla jsem věřit psychopatovi. Bože, jsem tak hloupá. 

"Omlouváš se? Ty se OMLOUVÁŠ???" rozčílila se Natasha a vrazila pěstí do zdi. Vsadím se, že se musela hodně přemáhat, aby její rána nesměřovala ke mně. Banner jen mlčky zíral a jemně ji chytil za ruku. Chránil mě. Teda aspoň myslím. Vlastně doufám.

"Nemá to cenu. Jenom nás využila. Nezaslouží si tvůj vztek," prohlásil bez emocí. Nebyla jsem to já, kterou chránil. Byla to Natasha. Oba dva odešli.

Nebyla jsem schopná promluvit. Netušila jsem, co říct. Dali mi tolik možností. Tolik šancí. Já je všechny promarnila. Byla to moje volba. Nic mi nedluží. A už vůbec ne odpuštění. Nemělo význam, snažit se ospravedlnit můj čin.

"Nic nám na to neřekneš Elen?" zeptal se Thor a když se nedočkal odpovědi, také místnost opustil. Zůstali jsme jen já a Tony. Mám ještě vůbec právo mu říkat jménem? Dlouho nikdo nic neříkal a začínalo tu být trapné ticho. Už mě to nebavilo, a tak jsem ze sebe vypustila jednoduchou větu.

"Omlouvá-" Tedy alespoň jsem se o to pokusila, než mě Stark přerušil. 

"Ano, to už jsi říkala. Tvé omluvy mě nezajímají. Stejně je nemyslíš vážně. Věděl jsem, že ti nemůžeme důvěřovat. Je mi to líto, ale do světa jsi vypustila velmi nebezpečné stvoření." Nechápala jsem, proč Lokiho nazývá stvořením. Je to přeci člověk. Vlastně mimozemšťan.

"Proto jsi od teď oficiálně hledaný zločinec. Budeme tě držet zde, dokud pro tebe nenajdeme dostatečně bezpečnou celu, odkud tě nemůže zachránit ani ten tvůj kamarád." 

"Nepřijde," rozezněla se mi v hlavě tvrdá realita.

"Mrzí mě to, ale ten trest platí od teď do konce tvého života. Ne počkat... Nemrzí mě to."

Sarkasticky se usmál a taky se vypařil.

...

Pátý záznam do mého imaginárního deníku, protože mi sem nedají ani reálný papír:

Jsem zde už pět dní a je to každý den stejné. Snídaně, záchod, oběd, záchod, desetiminutová procházka na střeše (pod dozorem deseti neskutečně nudných vojáků) bez možnosti úniku, večeře, záchod, spánek. Už mi z toho hrabe. A co je nejhorší? Mé sny. Nemůžu se zbavit pocitu, že si pro mě přijde, že se vrátí, že řekne, že se spletl. Nechtěl mě doopravdy opustit. Musím se sama sobě smát!

Desátý záznam do mého imaginárního deníku:

Myslím, že kdyby mi nešibalo, nepíšu si imaginární deník, ale co už? Jde to se mnou z kopce dolů. Začala jsem mít vidiny. Na včerejší procházce jsem zahlédla stín, co vypadal jako ON. Asi jsem vážně hodně zoufalá. Jediný, na koho dokážu myslet, je ten, co mi nejvíce ublížil. Ten, co mě zradil.

Patnáctý záznam vy víte kam:

Jsem oficiálně blázen. Ty vidiny se zhoršují a živější sny jsem nikdy neměla. Dnes mi přišel Stark oznámit, že mě budou převážet do nové věznice. Cituji: "Její poloha je přísně tajná a nemohu ti ji sdělit." Dělá, jako bych ji snad mohla někomu vyzradit. Pokud si však pamatuji dobře, co říkal předtím, budu zde zavřená do konce života.