Wounds & Scars | Break The Cycle

18.

Rozhodl jsem se, že přijmu pozvání od Dannyho a půjdu si s ním sednout do parku na pokec. Žádný alkohol, žádné drogy, žádné cigarety a žádné pokusy! Snažím se si teď držet kluky od sebe co nejdál, ani nevím proč.

Sedli jsme si na opěradlo lavičky. Důchodci kolem nás za to vraždily pohledy, ale kvůli nim si sedat jinak nebudeme. Oni to v našem věku určitě taky dělali, jen si to nechcou přiznat.

„Alexi, proč jsi k nám poslední dobou tak odtažitý? Vždyť tobě nikdo nic neudělal. A kdo byl vůbec ten kluk?" Spustil na mě tolik otázek, že jsem to nestíhal vstřebat.

„Brzdi, Danny. Postupně. Co chceš vědět nejdřív?"

„Ten kluk. Měl podobný jméno jako já, stál jsi na místě a koukal na něj jako ducha." Sklopil jsem smutně hlavu, o něm jsem se zrovna moc bavit nechtěl. Můj Dexter, kterého jsem miloval je mrtvý a je tu jenom Dexter, kterého nepoznávám.

„To byl Dexter. Miloval jsem ho, úplně neskutečně. Nikdy bych mu nedokázal ublížit, nedovedl jsem si představit život bez něj. Pak se vyboural a řekli mi, že je mrtvý. Proto jsem se odstěhoval tady. Žil jsem každý den s tím, že už ho neuvidím. Postupně jsem se s tím vyrovnal a teď, prostě stál přede mnou. Byl to děsný šok."

„To chápu. Taky by mě to položilo. Ani si to nedokážu představit, bych se zbláznil." Sklopil oči do země. Koukal jsem na něj a nemohl jsem přestat. Ani nevím proč.

Nad něčím jsem přemýšlel a pak jsem si všiml, že se mi dívá do očí s pootevřenými rty. Rychle jsem zatřepal hlavou a pohled obrátil jinam. Odkašlal si a rychle se zvedal a omlouval, že už musí jít. Nechtěl jsem, aby odešel, ale držet jsem ho taky nemohl.

Aspoň jsem si u něj vynutil objetí na rozloučenou. Potřeboval jsem ho cítit, asi mi chyběl tělesný kontakt.

„Zajdeme sem zase zítra? Je tu příjemně." Uculil jsem se.

„Jasně." Usmál se a dal mi pusu na čelo. Ještě mi zamával a pak nasedl do auta a odjel, asi s mamkou.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli bych měl jít domů, nebo bych si mohl ještě sednou na lavičku. Když mě ale ofouknul vítr, rozhodl jsem se jít domů. Blížil se večer a začala být zima. Naskákala mi husina a snažil jsem se nějak zahřát. Ucítil jsem teplo na ramenou. Trhl jsem sebou, abych zjistil, kdo za mnou stojí.

Byl tam Dexter a věnoval mi svou mikinu. Doširoka se usmál a sedl si vedle mě.

„Ahoj lásko, co ty tady?"

„Teď jsem seděl v parku s Dannym. Povídali jsme si spolu. Ale to je teď jedno. Potřeboval jsem mluvit i s tebou, v klidu. Musím ti toho hodně říct."

„Tak povídej, jsem jedno velké ucho." Šlo na něm vidět, že mě nebere vážně. Usmíval se, jako kdyby se nic nedělo.

„Dexi, dneska na to není čas ani prostor. Zítra ve 4 v kavárně na rohu."

„Tak, dobře. Budu tam. A teď tě, s dovolením, doprovodím domů." Nabídl mi ruku, ochotně jsem ji přijal a vydali jsme se na cestu domů. Škoda, že ne do našeho společného domu.