Wounds & Scars | Break The Cycle

1.

Čekal jsem od mamky všechno, ale že se mnou opravdu přestěhuje, tím mi vážně vyrazila dech. A nelhala, odstěhovali jsme se na druhý konec USA. Z NY přímo do LA. Byl jsem ji za to neskutečně vděčný, konečně jsem mohl volně dýchat a uvažovat a neviděl jsem Dexe za každým rohem.

Našla dům kousek od školy, což byla výhoda i nevýhoda. Nemusel jsem chodit nijak daleko, ale zase kdyby mě neměli rádi, tak bych nerad přišel do zničeného domu. Zase myslíš jenom negativně.

Všechny fotky s Dexterem a veškeré vzpomínky na něj jsem nechal v krabici, kterou jsem schoval pod postel, kde na ni neuvidím. Taková moje terapie. Díky těm lékům od psychiatra jsem na něj už nemyslel, skoro vůbec ne. Ale nesměl jsem se koukat na romantické filmy, u toho jsem brečel jako mokrá holka, co marně hledá kluka a utápí svoje deprese v romantických filmech.

„Tak broučku, zařídila jsem ti školu, zítra můžeš nastoupit." Sedla si ke mně na postel a chytila mě za ruku. Co bych dělala, kdybych tě neměl, maminko...

„Nový život začíná." Pokusil jsem se o úsměv, ale vypadalo to spíš jako úšklebek.

„Doufejme, že lepší a bez tolika bolesti. A zkus omezit tu černou, vypadáš strašně depresivně."

„Černé se nevzdám, to fakt ne." Zasmál jsem se a pořádně ji objal.

„Tak já letím na ten pohovor, kdyby ses chtěl projít a porozhlédnout po okolí, klidně běž ven, ale měj u sebe mobil..."

„... kdyby se něco stalo, já vím. Neboj mami, už nejsem dítě."

„Promiň broučku." Pohladila mě po vlasech a zmizela z místnosti.

Jen tak jsem si lehl na postel a pustil si do uší hudbu. Poslouchal jsem nějak často klasickou hudbu, až jsem se sám sebe ptal, jak jsem k tomu došel. Uklidňovala mě a pomáhala mi si urovnat myšlenky a to jsem hodně potřeboval.

—-

Na chvíli jsem usnul, ale probudil mě hluk projíždějících motorek. Nedalo mi to a koukl jsem se ven. Před parkem stála partička v kožených bundách a 4 motorky. Řekl jsem si, že bych to mohl jít omrknout, táta jezdíval na motorce a vždycky se mi to strašně líbilo.

Nahodil jsem na sebe koženou bundu, už tak jsem vypadal jako chodící deprese a ta bunda to ještě podtrhla, a vysoké těžké boty. Nenápadně jsem kolem nich prošel a vyrazil směrem k parku. Měl jsem sice v plánu se kouknout na ty motorky, ale když jsem viděl ty lidi zblízka, tak jsem se začal bál a raději jsem šel jiným směrem.

Sedl jsem si na lavičku, opět si vzal své milované sluchátka a pozoroval přírodu kolem. Soustředil jsem se na ptáčky na stromech, když mě něco silně udeřilo do hlavy. Byla to taková pecka, že jsem na chvíli ztratil vědomí. Až po nějaké chvíli jsem zjistil, že se nade mnou sklání celá ta banda od motorek. Stál nade mnou kluk s vyčesanými tmavě hnědými vlasy a krásnými modrými oči.

„Žije! Je to dobrý!" radostně zvolal na ostatní a ti se zaradovali.

„Ty budeš asi novej, co?" pomohl mi vstát. Chvíli jsem se ještě rozhlížel, ale pak jsem jen zakýval hlavou.

„Já jsem Chester, a ty?"

„Alex." Prohodil jsem bez zájmu a poděkoval mu za pomoc.

„Nevíte, co se mi stalo?"

„No, šli jsme zrovna okolo, když si tu kluci kopali s míčem a jeden to tak nešikovně hodil, že jsi dostal pořádnou šlupku do hlavy. A když jsme tak šli okolo, tak jsme ti chtěli pomoc." Mluvila na mě holka s modrými vlasy, hrozně příjemný hlas.

„Jsem Cloe," ukázala na sebe. „Tohle je Sasha, Tonny, Dean a Patric." Všichni mě s radostí uvítali.

„Budeš asi chodit k nám na školu, že Alexi? Tak se drž nás, pomůžeme ti se vším, co budeš potřebovat."

Nečekal jsem tolik přívětivosti a pomoci od cizích lidí. Bylo tak neuvěřitelné, až jsem se zkoušel štípat, jestli nespím.

„Moc vám děkuju, asi jste mi zachránili prdel." Zasmál jsem se a všichni se mnou.