Wounds & Scars | Break The Cycle

13.

Po dvou dnech, co jsem s nimi odmítal mluvit, mě začala nahánět, volat mi, psát mi, omlouvat se mi... A já je pořád ignoroval, na všechno jsem odpovídal, že potřebuju víc času, že si to všechno musím promyslet, abych zas neudělal nějakou blbost...

Danny se mi omlouval za to ultimátum, že jsem měl pravdu a nechat to plynout tak, jak jsme to dělali předtím. Chezovy omluvy zase směřovaly na to, že rozbil Dannymu držku a udělal ze mě před celou školou kurvu.

Oba dva mě pronásledovali přes celou školu a nabídli se, že mě velice rádi doprovodí domů. Raději jsem souhlasil, než abych zase poslouchal doprošování a hádky. Po celou cestu jsem s nimi ale skoro nemluvil.

„Alexi, udělali jsme chybu, oba, ale proč si nemůžeš někoho z nás vybrat?" Zastavil jsem se a otočil se na oba dva.

„Pro mě to není tak lehké, jako by to třeba bylo pro vás. Každý máte u mě v něčem navrch. Chezi, ty se umíš ke mně chovat, jsi na mě hodný a do ničeho mě netlačíš. A ty Danny- sex s tebou je snad lepší než v mokrých snech. Ale ani u jednoho necítím lásku a ta je pro mě nejpodstatnější."

„A ke komu ji teda cítíš? Je tu snad někdo třetí?" to zabolelo. Otočil jsem se zpátky a chtěl pokračovat v cestě, když jsem viděl něco, co mi vyrazilo absolutně dech.

Všechno utichlo a čas se zastavil. Krajina i lidi kolem byli rozmazaní a jediné, co jsem viděl, byl kluk přede mnou. Nevěřil jsem tomu, nemohla to být pravda. Dexter....

„Alexi?" zašeptal vyděšeně. Nemohl jsem nic říct, jako bych ztratil řeč... Mám snad halucinace? Začala se mi točit hlava a myslel jsem si, že se tu položím, ale Danny mě chytil za ramena, dodal mi tím sílu.

„Ty... Ty hajzle!" neovládl jsem se a vrazil mu tu největší facku, co jsem uměl dát. „Nenávidím tě! Nechal jsi mě v tom, že jsi mrtvý! Víš, jak pro mě bylo těžké se s tvojí smrtí vyrovnat?!"

„Alexi, já... já ti to všechno vysvětlím." Chtěl mě obejmout, ale nenechal jsem na sebe šáhnout.

„Slíbil jsi mi, že už mi nikdy neblížíš..." chtěl mě obejmout a uklidnit i Danny, ale to jsem taky nechtěl.

„Alexi, jinak to nešlo..."

„Nech mě být. Nechte mě být všichni!" rozeběhl jsem se k domu a cítil na svých zádech jejich pohledy.

—-

Maminka mě zase viděla plakat. Nemohl jsem nic dělat, bylo na mě tolik bolesti a tolik zvláštních událostí. Přes ty návaly slz jsem nedokázal nic říct ani mamce. Zase jsem probrečel noc v posteli, stejně jako tehdy, když „umřel" Dexter.

„Broučku, prosím, řekni mi, co se stalo."

„Hrozně mi ublížil, mami."

„Kdo a jak?"

Na to už jsem ji nedokázal odpovědět. Jenom jsem nesouhlasně zakýval hlavou.

Proč mi to udělal? Proč? Nikdy mi nikdo takhle neublížil. Jeho zahnutí bylo proti tomuhle nic. Srdce mi bije jako o závod, nenávidím ho, ale zároveň nemůžu přestat milovat.