Sousedé v lavici

Kapitola 7

„ Pane Slavíku víte proč tu jste?“ zeptal se v klidu ředitel. „ Ano“ „ Víte že nesmíte kouřit budově školy ani v parku?“mluví jako bych nečetl školní řád. No jakoby nečetl, ale to je jedno. „ Ano vím“ v klidu odpovím.

Měl bych se tady zabydlet, jsem tu častěji jak doma. „ Dobře budeme to řešit v klidu ano?“ kývnul jsem na souhlas. „ Fajn dám vám dvojku z chování“ opět jsem kývnul a podíval se z okna, které bylo za ním. Zrovna máme odpolední  pauzu a kluci tam zrovna někoho roztáčíí na kolotoči.

„ Dobře můžete jít“ řekl a já už byl hned u dveří. „ Nashledanou “ nečekal jsem na odpověď a šel za klukama ven.

ฅ⁠^⁠•⁠ﻌ⁠•⁠^⁠ฅ

„ Co tady dělá ona?“ zeptal jsem se se Jakuba, když jsem nastupoval do jeho auta. „ Máš snad problém?“ řekla Adéla a hodila po mě vražedný pohled „ Jede se mnou. Vadí?“ podívá se na mne Jakub „ Ne v poho“ pokrčím rameny a začnu koukat z okna. Jedeme na pouť.

Vůbec se mi nechtělo, ale Jakub d Tomem mě ukecaly. Na pouti by měli být všichni kluci.

Když dorazíme na místo zahlédnu Sofii s její partičkou „ Jdeme na střelnici“ řekne Lukáš „ Ne jdeme si koupit cukrovou vatu“ argumentuje Adéla „ Ne jdeme ma střelnici“ „ Ne jdeme koupit cukrovou vatu“ možná by se tam hádali do teď, kdyby to Jakub nezastavil.

„ Aďo teď půjdeme na střelnici a já ti potom koupím cukrovou vatu ano?“ mrkne na ní Jakub. „ Fajn“ povzdechne si Adéla. „ Jdeme na střelnici!“ ušklíbne se Lukáš. Rozejdeme se ke stánku, kde na stoličce sedí starší pán.

„ Tak kdo půjde první?“ zeptá se a sjede nás pohledem. „ Tak já“ řekne Lukáš a vezme si brokovnici. „ Tak mladíku máš dva pokusy. Trev se do těch kachniček “  Ty kachničky se pohybovaly, ale Lukáše to nerozhodilo. Nebo to na sobě nedal znát. Zamířil a střelil a  znovu.  Trefil přesně jednu kachničku. Vyhrál malého plyšového medvídka.

„ Na vem si ho já ho nechci“ Dává ho Adéle. „ Já ho nechci“ mikne rameny a tu chvûli se Lukáš otočí na mě a začne mi ho dávat. „ Co děláš? Já ho nechci!“ křiknu na něj. „ Ne vem si ho!“ začne se hádat. „ Tak ho dej Jakubovi!“ křiknu na Lukáše. Jakub zrovna střelil obě žlutý potvory. „ Mohu tu papírovou kytku?“ zepta se toho pána on mu podá tu kterou ukazoval.

„ Kubo na“  Lukáš dá do ruky plyšáka a vzdálí se od něj. „ A co já s tím?!“ zařve Jakub. Protočím nad tím oči a jdu si taky něco vystřelit. Vezmu si brokovnici a nabiju jí a zamířím. Pif! Střelím, trochu sebou trhnu. Zasáhnu jí do křídla. Opět nabiju, ale tentokrát se netrefím. Vyhraju malého růžového medvěda. Jako vážně?!

„ Adélo vem si to“ podám jí tu růžovou obludu. „ Ty píčo já to nechci!“ to s tím mám chodit po celý pouti? „ Tak a jdeme na cukrovou vatu!“ vyjekne nadšeně Adéla.

ฅ⁠^⁠•⁠ﻌ⁠•⁠^⁠ฅ

Momentálně je kolem 1 hodiny ráno a já se s Jakubem vracím domů. A to zítra jdeme do školy. „ Krýšo? Platí to že budu u tebe přespávat?“ zeptá se, když zaparkuje před mým  domem „ Jo a potichu“ hlesnu a vystupuju z auta „ Jo“  taky vystoupí a zamkne auto. Potichu otevřu vchodové dveře a nechám Jakuba vejít. Zamknu.

Jdu do svého pokoje a jdu rovnou ke skříni. „ Zavři. Budeš spát na zemi jo?“ zeptám se a podívám se ma Jakuba. „ Jo jo v pohodě. Půjčíš ki tričko a šortky?“  začnu se přehrabovat ve skříni a hledat ty největší kousky oblečení.

Moje velikosti by mu asi nebyly, on je lidská žirafa. „ Na “ řeknu a hodím mu to oblečení. „ Díky jdu do sprchy “ v podstatě on už tu pomalu bydlí. Vyndám ze  skříně pár polštářu a deku a.dám mu to na zem.

Zajdu do kuchyně, kde si do sklenice naleji vodu. Napiju se a vrátím se zpět do pokoje. Jakub už leží na zemi.  „ Ty se rozvaluješ jak lachtan“ prohodím a vezmu si čisté oblečení na spaní. Taky se rychle vysprchuji a vyčistím zuby. Když jdu z koupelny už jsou skoro dvě ráno.

„ Dobrou“ řekne Jakub „ Dobrou“