Za Bránou Srdce

Elizabeth - Závod myšlenek

Můj zrak se zastavil na Sebastianových očích, a ten mi věnoval letmý úsměv. Sklopila jsem pohled zpátky do talíře a vidličkou se snažila nabrat kus masa, který přede mnou bezvládně ležel. Neměla jsem hlad. Můj žaludek byl spíše stažený a bolel, jako by poslední, po čem toužil byl kus nějakého jídla. Naštěstí už jsme byli u posledního chodu a já si začala všímat, jak často se dolévá sklenice vína u Sebastiána a jeho přítele Jamese. Stejně tak můj otec už měl nějaké to víno v sobě, což značilo, že tato večeře nebude mít dlouhého trvání.

„Elizabeth, domluvili jsme se, že se zítra se Sebastiánem půjdete podívat do města. Měla bys jít trochu mezi lidi a Sebastián ti poskytne mužský doprovod.", řekl můj otec se zvednutým obočím, pyšný na to, co teď právě vymyslel. Já nebyla hloupá. Znala jsem záměry svých rodičů, znala jsem záměry mužů. Bylo mi jasné, že pokud něco chystají, tak to, abych se se Sebastiánem více sblížila a nejlépe zasnoubila. Musím uznat, že to byl po dlouhé době muž, který nějak upoutal mou pozornost, ale manželství? To pro mě bylo stejně v nedohlednu jako to, že bych přistoupila na přání mých rodičů. Na druhou stranu odejít na chvíli z hradu bylo více než lákavé a mohla jsem z toho vytěžit své.

„Samozřejmě, otče. Skvělý nápad." Řekla jsem, ale pohledem jsem stále bloudila po talíři. „Už nebudu jíst. Děkuji moc za společnost.", oznámila jsem zároveň s odsunutím talíře a vztykem od stolu. Při postavení jsem ucítila silnou bolest v oblasti kotníku a znovu se stolu přidržela. A přesně poté se stalo obávané. Sebastián se také s trochou zavrávorání zvedl od stolu.

„Slečno, dovolte mi vás doprovodit do vaší komnaty."

To určitě, s tebou si zlomím i ten druhý kotník, pomyslela jsem si.

„To nebude nutné." Procedila jsem mezi zuby.

„Trvám na tom." Odpověděl mi Sebastián a u toho už obcházel celý stůl. Já viděla vítězoslavné pohledy svých rodičů a neubránila jsem se protočení svých očí vzhůru ke stropu. To snad není možné. Povzdychla jsem si, ale zároveň jsem nechala Sebastiána, aby mě podepřel, jelikož má noha opravdu nebyla v nejlepší formě.

„Dobrou noc." Zavolala jsem s lehkým sarkastickým nádechem a poté definitivně zmizela z místnosti.

...

Vzduch na chodbách byl studený jako vždy, ale já si užívala změnu prostředí. Sebastián mě podpíral, i když občas jsem musela podepřít já jeho. Jediné, co jsem chtěla bylo to, abych se dostala zpátky do své postele a mohla na celý tenhle den zapomenout.

„Jestli se vás slečno můžu zeptat... vy jste jediná dcera svých rodičů?", zahájil můj sympatický doprovod konverzaci.

„Vidíte snad zde někoho jiného?", odvětila jsem.

Sebastián se tlumeně zasmál. „Omlouvám se. Jen jsem si s vámi chtěl povídat. Máte moc krásný hlas." Odpověděl, a i ve světle lamp jsem viděla, jak se lehce začervenal. Srdce se mi rozbušilo a začala jsem přemýšlet, jak z tohohle ven. Myslím si, že na dvoření existuje lepší místo a čas než v noci na chodbě bez jakýkoliv jiných svědků. Nebo byl tohle ten nejlepší čas? Já nechtěla nic jiného než odsud utéct, což bylo vzhledem k okolnostem dost nemožné. Zoufale jsem hledala něco, co by mě z téhle situace zachránilo, když v tom se otevřely dveře před námi. Jestli mi před tím bušilo srdce, tak teď to byl doslova závod všech jeho úderů. Přede mnou stála ta nová služebná, ta zvláštní dívka, která mě tak učarovala.

„Omlouvám se vaše veličenstv-...stva.", Zakoktala se a u toho předvedla rychlý úklon.

„Co děláte po nocích v těchto prostorech slečno?", řekla jsem s pevným hlasem, i když mě to stálo spoustu sil.

Spadl ji do obličeje jeden pramen vlasů a ona si ho okamžitě ladným pohybem odrhnula. „Byla jsem zkontrolovat, zda je vše na svém místě. Přes den jsem tady uklízela a..."

Sebastián mávl rukou, a ještě stále s nádechem alkoholu, ovšem už bez jakéhokoliv náznaku vyjadřování sympatií ke mně, odvětil: „To je v pořádku. Vlastně se nám docela hodíte. Doprovodím princeznu do pokoje a vy ji mezitím doneste další léčivé masti. Kotník se jí stále nezlepšil."

„Ale to nebude nutné Sebastiáne. Jsem v pořádku." Zpanikařila jsem a očima těkala od jednoho k druhému. Jako potvrzení svého přesvědčení jsem se snažila postavit i na druhou nohu, ale to vedlo jen k dalšímu zavrávorání. Sebastián se pobaveně usmál.

„Prosím, ať tam jste co nejrychleji." Přikázal dívce,která jen rychle sklonila hlavu