Za Bránou Srdce

Jade - Noční služba

Zhluboka jsem dýchala a dlaně se mi třásly. Tác s léčivými mastičkami jsem držela v rukou, což se o mém životě rozhodně říct nedalo. Náhodné setkání s princeznou a jejím doprovodem mě polekalo víc než Jamesovo překvapení za dveřmi. Tím spíše mě zaskočilo, jak přísná na mě Elizabeth (takhle bych ji asi říkat neměla) byla. I když bych vlastně neměla počítat s ničím jiným, jelikož v téhle situaci žádný jiný scénář neexistoval. Doufám, že jsem ji nedostala do žádné nepříjemné situace. A doufám, že ji do žádné ani nedostanu.

Se zatajeným dechem jsem zaklepala na dveře, ze kterých se ozvalo tiché: „Dále."

Nevím, zda jsem více doufala, aby tam princ stále byl, nebo abych měla Elizabeth jen pro sebe.

„Dobrý večer. Omlouvám se, znovu, ale nesu vám ty masti na princovo vyžádání.", řekla jsem tichým hlasem a potom jen sledovala princeznu, která odpočívala na své posteli. Byla tam sama, vlasy měla volně rozpuštěné a tváře červené.

„Děkuji, ale to opravdu nebude nutné. Princ Sebastián trochu přeháněl.", odpověděla a přesměrovala svůj pohled jinam.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se donutila vyslovit následující větu. „Mohla bych se na váš kotník podívat? Často jsem ošetřovala lidi z vesnice."

Princezna vypadala polekaně, ale také šlo vidět, že ji bolest trápí a není v pozici, kdy by mohla odmítnout. Místo odpovědi jen lehce pokynula a nechala mě přistoupit blíže. Celou dobu se dívala jinam, ale já měla pocit, jako bych cítila to napětí mezi námi.

Pomalu jsem ji odrhnula kousek její peřiny, která byla zdobená okvětními lístky, jako celý zbytek její ložnice. Třásly se mi dlaně a já vůbec netušila proč. Tohle jsem dělala už snad tisíckrát a nikdy mi to nepřipadalo jako něco tak vzrušujícího. Je ale pravda, že kotník princezny jsem neviděla nikdy. Když jsem se dotkla její holé kůže, lehce ucukla. Obrátila jsem svůj pohled na její tvář a snažila se na ní povzbudivě usmát. Ona se na mě však nedívala, jako by se každému pohledu úplně bránila.

„Bolí vás to?", zeptala jsem se a ona přikývla. Na malou chvíli se naše pohledy spojily a já cítila, jak se mi krev nahrnuje do obličeje. Rychle jsem sklonila svou hlavu a znova přiložila své prsty na její nohu. Měla tak jemnou kůži. Měly všechny princezny tak jemnou kůži? Když jsem ji přejela po kloubu, v jednom místě jsem ucítila větší otok.

„Máte ten kotník vymknutý vaše veličenstvo.", odvětila jsem. Mezitím jsem z tácu vytáhla přesně tu bylinkovou mast, která princezně uleví od bolesti. Periferním pohledem jsem si všimla, jak mě princezna pozoruje. Uvádělo mě to do rozpaků, ale trochu jsem si její pozornost užívala. Zkusila jsem se znovu usmát a tentokrát mi úsměv oplatila. I když poté sklouzla svým pohledem znovu jinam.

„Dám vám na to zábal z jitrocele. Mělo by vám to pomoct. Trochu to zastudí." Při doteku mých prstů a princezniny nohy opět trochu ucukla, tentokrát už o trochu méně. Rozmazávala jsem ji mast po kůži a přála si, aby tenhle moment trval déle, přinejmenším navždy. Tak ráda bych s ní navázala nějakou konverzaci, ale nejen, že jsem věděla, že se to nehodí, ale taky jsem tušila, že toho my dvě zrovna moc společného mít nebudeme. A přes to všechno jsem ji hrozně obdivovala, i když jsem ji skoro neznala. Už teď jsem se k ní však cítila blíž, než jak bych kdykoliv předtím odhadla. Nevím, zda jsem to přisuzovala tomu, že v mém životě bylo zoufale málo pozitivních ženských rolí a ona mi byla tak sympatická nebo zda to bylo jejím vysokým postavením, které přece muselo takhle moc působit na všechny. Ne?

Princezna si odkašlala a já si uvědomila, že už opravdu dlouhou chvíli přemítám nad svými myšlenkami, a tak jsem odložila mast bokem a natáhla se pro obvaz. Abych ji mohla nohu obvázat, musela jsem ji chodidlo trochu nadzvednout, což mezi námi způsobilo ještě větší napětí než předtím. Kousek mých vlasů mi vypadlo z copu a dotklo se jejího lýtka.

„Omlouvám se.", rychle jsem vyhrkla a vlasy si zastrčila za ucho. Elizabeth byla stále potichu a já chvíli přemýšlela nad tím, jestli náhodou neusnula. Tak nějak jsem ale tušila, že to teď není ani pro jednu z nás úplně možné.

Kotník jsem ji co nejrychleji obvázala, jelikož jsem si už začala uvědomovat, že bych nejspíše měla z jejího pokoje odejít. S těžkým srdcem jsem ji opět zakryla peřinou a rychle se uklonila. Na jeden malý moment jsem se ale přece zastavila, čekající na to, zda se na mě aspoň podívá. Samozřejmě zůstala pohledem přikovaná k podlaze, ale při mém odchodu jsem uslyšela, jak se ji hlava otočila mým směrem.