Za Bránou Srdce

Elizabeth - Bez šance

To ráno mě probudily ostré sluneční paprsky, které svou agresivitou nenechávaly má oční víčka zavřené. Dlaň jsem natáhla někam do dálky jako bych čekala (nebo doufala), že vedle sebe něco (nebo někoho?) nahmatám. Konečky mých prstů však jen přejely po prázdné straně postele a pohladily jemné ložní prádlo. Vydechla jsem a druhou dlaní nahmatala zvon pro služebnictvo na mé druhé straně postele. Už jsem za něj skoro zatáhla, když se mi najednou ruka zastavila ve vzduchu a já zkameněla. Uvědomila jsem si, že to, co se stalo včera v noci se mi nezdálo a najednou jsem si kousek po kousku začala uvědomovat a skládat živý obrázek toho, jak moc jsem se včera bála, že mi srdce vyskočí z hrudi, když se jedna kudrlina té tajemné služebné dotkla mého odhaleného lýtka. Nemluvě o tom, s jakým citem a jemností se dotýkala mého kotníku, který si tu péči náležitě užíval. Posadila jsem se a rychle odrhnula peřinu. Když jsem si svůj kotník nahmatala, necítila jsem žádnou abnormalitu, dokonce ani bodavou bolest, která mě doprovázela celý včerejší den. Najednou jsem ale nevěděla, jestli mi nohu vyléčil zábal z bylinek nebo ty jemné dlaně mé včerejší společnice. Když se mě dotýkala, cítila jsem každé místo asi desetkrát intenzivněji a ten pocit se rozléval do celého mého těla. Tak nějak jsem ale tušila, že by to takhle být nemělo. Najednou jsem dostala strach, že přijde zase. Ale možná víc jsem se bála toho, že by už nepřišla.

Od mých dveří se ozvalo slabé zaťukání a já pozvala neznámého návštěvníka dál. Byla to jiná služebná připomínající mi můj výlet se Sebastiánem. Ponořila jsem hlavu do dlaní a povzdechla si. Nechtělo se mi víc, než chtělo, ale věděla jsem, že taková projížďka mi může dosti pomoct s urovnáním všech mých myšlenek.

...

A tak jsem se pomalu vyhoupla do sedla svého grošáka se shora ho jemně pohladila po šíji. Pod dlaní jsem ucítila rychlý tep svého koně, který byl připravený na to nést mě se všemi mými těžkostmi daleko od tohohle zámku.

„Vyspaná do růžova, princezno? Vidím, že kotník vás už asi nezlobí." Ozvalo se za mými zády a já se ani nemusela otáčet, abych viděla ten úsměvný pošklebek Sebastiána.

Zasmála jsem se a místo odpovědí pobídla svého koně k pomalému kroku. Tohle byla má země. Tak ať se nám princ neztratí.

...

Měli jsme za sebou den plný návštěv, seznamování a zdvořilostí, předvádění a Sebastián to zvládal lépe než dokonale. Šlo vidět, jako moc tyto situace zná a umí se v nich pohybovat. Občas jsem se přistihla, jak ho s obdivem pozoruji a nechávám ho, ať mluví s mými lidmi, jako by zde patřil. Na chvíli se mi líbilo svěřit tu moc někomu jinému a být jen sama sebou. I když to samozřejmě nebylo úplně možné, protože jsem stále byla následující panovnicí této země. Lidé ke mně chodili a mluvili s tou největší vážností v hlase. Dost často se nám stalo, že jsme poznali uprchlíky z Thryllu. V ten moment jsem viděla Sebastiánův soucitný, občas i bolestivý pohled, na své poddané, kteří tak tak utekli ze země, kde už nevládl klid a mír.

„Nad čím přemýšlíte?" Probudil mě z mých myšlenek Sebastián.

„Nad vaší zemí."

Jeho pohled se znovu proměnil a já viděla, jak moc ho to bolí.

„Už to není má země. Snažil jsem se ji bránit opravdu dlouho, ale mé bezpečí už se v jednu chvíli stalo větší prioritou. Tak moc bych si přál, aby to tak mohlo být i pro všechny ty lidí, co tam zůstali..."

Cítila jsem ten smutek v jeho hlase, který dokázal víc než jeho slova. Byli jsme zrovna v polovině cesty zpátky na zámek, seděli jsme na dřevěné lavičce pod právě rozkvetlým stromem, ze kterého čas od času odpadl růžový květ. Mezitím, co se princ odmlčel jsem tušila, že má ještě něco na jazyku.

„Elizabeth... chtěl bych se vám omluvit, zda jsem vás včera přivedl nějak do rozpaků. To rozhodně nebylo mým plánem." Usmál se a já mu úsměv oplatila. Slunce mi hřálo tváře, a tak nějak mi vlastně bylo hezky.

„To je v pořádku. Vím, co občas dělá alkohol s muži.", zasmála jsem se.

„A co dělá alkohol s vámi?"

„To jsem zatím neměla šanci vyzkoušet Vaše veličenstvo.", odvětila jsem, i když to nebyla tak úplně pravda. Pamatuji si, jak jsem jednou tajně vzala víno z tátovy skříně a potom se pomalu opíjela nad stránkami mých knih, protože ty mi tenkrát tvořily tu nejbohatší společnost. Také si vzpomínám, jak často se můj pohled zastavoval na malbách ženských těl, které byly vyobrazené v zámecké literatuře.

„Tak to je čas napravit, nemyslíte?", odvětil princ a z kapsy vytáhl kovovou nádobu, při jejímž otevření mě zaštípalo v nose. Nádobu mi odvážně podal a já se z ní napila. Takový pocit dobrodružství jsem nepocítila už dlouho, ale v tu chvíli, co mi ostrá tekutina stékala do mého hrdla, začala jsem se trochu bát. Měla jsem strach z těch věcí a pocitů, které po požití alkoholu přicházely. Bála jsem se toho, že se zase ztratím sama v sobě.

...

Při příchodu do stájí se mi motala hlava i nohy. Byla jsem opilá. Jednoznačně. Bolestivě. A ztrácela jsem se v sobě. Myslela jsem na ni. Na její dlaně, prsty, vlasy a oči. Na to, jak se na mě bázlivě usmívala a já nechtěla nic víc než ji ten úsměv dostatečně oplatit.

Najednou se někdo dotkl mého ramene a já rychle ucukla. Byl to Sebastián, o nic míň opilý než já.

„Děkuji za dnešní den Elizabeth. Bylo to pro mě čiré potěšení.", zasmál se a já si všimla vějířků u jeho očí. Stáli jsme blízko od sebe, ale nejspíše díky působení alkoholu v mém těle mě to tentokrát tak neděsilo.

„Nápodobně.", odvětila jsem s hloupým úsměvem.

Princova dlaň najednou sklouzla z mého ramene a dotkla se mých prstů a mně opět začalo bušit srdce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek a pomalu přestávám dýchat. Na tváři mě zastudil jeho alkoholový dech. Stiskl mi dlaň a já měla pocit, jako by mi tím zamezil možnost k útěku. Mé nohy doslova zkameněly, takže bych utéct ani nemohla. A čím víc se jeho tvář přibližovala, tím víc jsem panikařila. Jeho rty přistály na těch mých a já si všimla jak drsné a tvrdé jsou. Po malé chvilce mé pasivní reakce se opět oddálil a jen se mi podíval zhluboka do očí. Polkla jsem. V mé hlavě nebyl nikdo jiný než ta tajemná služebná a její úsměv a já věděla, že s tím musím skoncovat. A tak jsem Sebastiána uchopila oběma dlaněmi za tvář a polibek mu vrátila.