Za Bránou Srdce

Elizabeth- překvapení

Odložila jsem knihu a zadívala se z okna v mé komnatě. Můj zrak se zasotřil na klice ze zlata, zdobené vyrytými květinami a ornamenty. Vydechla jsem a můj dech se usadil na skle. Polštářkem prstu jsem začala kreslit.
Udělala jsem strom s širokým kořenem a s plody ukrytými v listech. Tahle hra s oknem se mi moc líbila.
Můj pohled ale znovu sklouzl na tmavou knihu. Byla jsem na straně sto, ale absolutně jsem tomu neuměla přijít na chuť.
Můj vyučující mi to dal za úkol přečíst jako rozšíření si mých obzorů v oboru botaniky. Květiny jsem měla ráda, ale učení o nich mě moc nebavilo. O moc radši jsem je kreslila na sklo.
Ozvalo se zaklepání na dveře a já vzhlédla.
„Dále!" Zavolala jsem. Konečně nějaká zábava.

„Elizabeth? Co proboha děláš na tom okně?" Hlas mé matky se rozléhal po celé místnosti.

„Mami.." povzdechla jsem si a spustila nohy z parapetu.
Ostrými špičkami mých bot jsem dopadla na parketovou podlahu.

„Zítra přijede princ. Nezapomněla jsi doufám?"

Zapomněla. Bože.

„Ne." Zalhala jsem.

„Je to pro nás velmi důležitá návštěva. Víš to doufám?"

„Ano." Odpověděla jsem krátce. Můj pohled se zabodl do podlahy.

„A máš hodinu, ne?" Prohlédla si mě od shora dolů. Zase měla svou špatnou náladu.
Rychle jsem přikývla, popadla knihu a zmizla z místnosti.

•••

Konečky prstů mi vyťukávaly jednotlivé tóny a hlava přikyvovala do vln melodie. Snažila jsem se hrát pečlivě, bez chyb. Můj učitel se ale přísně díval na černé hlavičky not a nespokojeně si mnul hlavu.
„Máte tam ještě chyby slečno."

Povzdychla jsem si a přestala hrát.
„Mohla bych už dnes opustit hodinu?" Pohlédla jsem na černovlasého muže stojícího po mé pravici.

„Pro jednou ano." Přikývl s povytáhnutým obočím.

Oplatila jsem mu jeho milost úsměvem a rychle vstala z kulaté židle.

Dveře se za mnou zavřely rychlostí blesku.

Šla jsem po chodbě, kde panoval strašný zmatek. Sluhové běhali tam a zpět a mně došlo, že to je nejspíš kvůli nadcházející princově návštěvě.
Jenže panika byla větší než nenormální a tak jsem zastavila jednoho vyděšeného mladíka tím nejklidnějším hlasem jsem mu řekla:
„Prosímtě, proč je tady tak velký zmatek?"
Věnovala jsem mu jeden z mých úsměvů.

„Princ přijel dříve, Vaše Výsosti."

Jako by mi úsměv zamrzl na tváři.

Omlouvám se.. zase je to po hrozně dlouhé době, přitom hrozně krátká kapitola a ani se tam nic neděje.
Mám toho hodně ve škole, do toho zklamání z lidí a tohle všechno no...
ale snad toho o Vánočních prázninách napíšu víc:)
Užijte si Vánoce a .. mám vás ráda:))