Za Bránou Srdce

Elizabeth- Nehoda

„Cože?!" Řekla jsem se zvýšeným hlasem a nervózně si protřela čelo.

Sluha předemnou se vyplašeně podíval do podlahy a já pochopila, že musí odejít. Rychle jsem mu odstoupila z cesty a nechala ho projít. Dlaněmi jsem si zarovnala vlnky na šatech a zhluboka se nadechla. Nemá cenu panikařit. Ne, kvůli věcem, které nezměním.
Pravou nohou jsem vyrazila vpřed k hlavní síni. Byl čas se představit princi.

•••

Zmatek na chodbách byl až přehnaný. Jeden sluha běhal za druhým a já se vůbec nemohla soustředit na své myšlenky. Když v tom jsem uslyšela hlas ještě zmatenější, než atmosféra, která tady panovala.
„Můj dvorní rádce! Kde je?! Dorazil už můj dvorní rádce?"
Zvedla jsem pohled, ale v tu chvíli ucítila prudký náraz. Podklouzla mi noha a já v ní ucítila ošklivou bolest. Sykla jsem, když se to vše vynásobilo pádem na kamennou podlahu.
Zvedla jsem hlavu a v tu chvíli návazala oční kontakt s mužem sedícím předemnou.
Byl krásný. Opravdu krásný. Měl světlé hnědé, lehce vlnité vlasy a v očích se mu blyštilo cosi neobvyklého. Další věc, která mě na něm zaujala, byly ty ostře řezané lícní kosti, které jako by ještě povznášely jeho půvab.

„Panebože... Omlouvám se... Hledal jsem svého dvorního rádce... a srazil se s váma." Začal rychle koktat a hbitě se postavil na nohy. Prohrábl si vlasy a pak sebejistě natáhl ruku před sebe.
„Princ Sebastián. Moc mě těší." Povytáhl koutky do lehkého úsměvu a mě se u tohoto gesta obrátil žaludek. Je to princ... Natáhla jsem k němu svou dlaň a naše prsty se dotkly. Cítila jsem, jak se mi na tváři objevuje lehký ruměnec.
Po chvíli za mou ruku zatáhl, ale já, jakmile jsem našlápla na zraněnou nohu, rychle jsem se opřela o jeho rameno.

„Princezna Elizabeth. Taky mě těší." Pronesla jsem mezi zaťatými zuby, potlačující výkřik.

Zatvářil se šokovaně a přitáhl si mě ještě blíž. Nemohla jsem usoudit, jestli mi to je příjemné nebo ne.
„Princezno.. je mi to moc líto. Měl jsem si dávat větší pozor... okamžitě vám zavolám pomoc."
Porozhlédl se, ale po chvilce vrátil svůj pohled zase ke mně. Musela jsem uhnout s hlavou.

„Přijel jste trochu dříve, že?" Zeptala jsem se.

„Ano, cesta byla nanejvýš přívětivá. Podařilo se mi dorazit brzy, mému příteli se ale tak nepoštěstilo." Povzdychl si a zoufale se podíval na konec chodby.

„Jestli spěcháte..." Linulo se zmateně z mých úst.

„Ne, nenechám vás jít samotnou. Už tak jsem způsobil spoustu škod." Věnoval mi další ze svých úsměvů.

Když v tom do chodby vtrhl další mladík. Také velice pohledný, ovšem měl otrhané oblečení a vypadal, jako kdyby se týden nemyl a nepřevlékal.
„Sebastiáne. Díkybohu." Úlevně se podíval na prince. Mě udivilo jeho oslovení prince jménem.
Princ vypadal, že ho navrát jeho nejspíš ztraceného přítele také potěšil.

„Už jsem se bál, že ses někde ztratil." Usmál se pobaveně.

„Nechtěli mě pustit do zámku."

Sebastián si ho prohlédl od hlavy až k patě.
„Ani se nedivím." zamumlal.

„Panebože, co jsi zas provedl?" Řekl po chvíli jeho přítel, když uviděl mou nohu.

„Tady princezna Elizabeth spadla mou vinou. Potřebuju, abys mi pomohl ji dostat do jejího pokoje."

„Princezna?! Omlouvám se slečno.." Sklonil svou hlavu a já se musela usmát.

Poté, co se mi znovu podíval do očí se ke mně vydal. Sebastián ho jediným gestem zarazil.
„Jak tě tak vidím... Odnesu princeznu radši sám."

Chtěla jsem se na něj udiveně podívat, ale v tom momentu už mě bral do náruče a já měla co dělat, abych se nezajíkla.
Jeho silné, mužské dlaně objímaly mé tělo a já z toho byla vyvedená z míry.

„Tak mi prosím ukažte, kde vás mám vzít." Pronesly jeho rty až v nebezpečné vzdálenosti od mého ucha.