Za Bránou Srdce

Elizabeth- Přeplněná hlava

           Několikrát za sebou jsem zamrkala, až se mi z toho zamlžilo před očima. Jediné co jsem viděla, byly hnědé zavírající se dveře, a jak se látka mých šatů pověšených na židli lehce zvedla ze způsobeného průvanu. Vydechla jsem. Zadržovala jsem dech? Ta dívka... ta služebná, co tady vešla... něco mě na ni neskutečně omámilo. Ten způsob, jakým se na mě podívala... Přišlo mi, že takhle se na mě nikdo nikdy nedíval... tak něžně... jemně.

„Jste v pořádku?" Vylekaně řekl Sebastián. Tím mě probral z mého mlhavého snu.

„Ano... ano, určitě. Kde jsme to skončili? Vlastně... už máme ty léčivé masti, že?" Podívala jsem se na tác přinesený dívkou. Vzpomněla jsem si na to, jakým způsobem ho držela a že na něm budou ještě obtisky jejích dlaní. Než jsem stačila jednat, princ vstal a vzal si nějakou mast, jejíž název jsem neznala.

„Mohu?" Zdvořile se zeptal s pohledem na mém obvázaném kotníku. Zdrženlivě jsem přikývla.
Pomalým pohybem odkryl látku zakrývající můj kotník a já se lehce začervenala. Otevřel víčko neznámé mastičky a za sekundu už měl vrstvu léčiva na svých prstech. Za chvíli jsem už cítila jeho studené prsty na mé noze. Kdyby se to stalo kdykoliv jindy, byla bych červená až na konečcích prstů, ale ta zvláštní dívka mě zanechávala střízlivou. Stále jsem myslela na ten zvláštní pocit, na tu reakci, co se semnou stalo...

„Elizabeth? Smím vám takto říkat?" Znovu mě přerušil z mých myšlenek.

„Jistě." Darovala jsem mu jeden ze svých širokých úsměvů.

„Ještě jednou bych se chtěl omluvit za vše, co se v poslední hodině stalo." Zasmál se.

„Opravdu jsem nic z toho nečekal. Všechno se to stalo tak rychle... Jeli jsme z Thryllu a můj přítel najednou... zmizel." Znovu se zasmál. „Měl jsem o něj opravdu strach. Spadl mi kámen ze srdce, když se tady objevil."

Pohlédla jsem mu do očí. „Byla to i má chyba. Měla jsem dávat větší pozor." Zčervenala jsem. „Takže... pocházíte z Thryllu ano? Jaké to tam je?" Posadila jsem se na posteli.

Přestal mazat mou nohu a na chvíli se podíval do prázdna. „Úžasné... tedy bylo, dokud nezačaly ty nepokoje..." Odmlčel se a mě tato část opravdu zaujala. „Ale máme tam spoustu lesů, spoustu úžasných zvířat... Ale v Gaudwalu to jistě znáte."

„Nepokoje? Jaké nepokoje?" Je pravda, že se o celkovou situaci Leonu moc nezajímám, ale o nepokojích by mi snad někdo řekl.

„Ach slečno, to jsou mužské záležitosti." Usmál se. „Není to nic vážného, jen pár rolníků."
Opětovala jsem jeho úsměv, ale z toho všeho už jsem začala být unavená. Nejspíš to také vycítil a tak udělal ještě pár tahů na mém kotníku a poté vstal.

„Svůj úkol jsem splnil a teď mě laskavě omluvte... musím se setkat s Vaším otcem." Utřel si ruce do svých kalhot a poté zvedl přikrývku a zakryl mě.

„Těšilo mě, slečno Elizabeth." Naposled se na mě podíval se zvednutým obočím.

„Nápodobně." Řekla jsem stejně drzým způsobem a čekala na to, až se za ním dveře mého pokoje zavřou.
Unaveně jsem položila hlavu na hebký polštář. Tenhle den byl opravdu zvláštní. Všechno se stalo tak rychle. Vypadá to, že už tady konečně nebude taková nuda.

Hello my old friends! Teď si asi říkáte, že jsem se úplně zbláznila, když vydávám kapitolu asi po sto letech :D Já vím, já vím, vy, kteří jste tohle četli už dávno, tak asi vůbec nevíte, o co jde... Já vím, já vím, měla jsem něco napsat dřív... Ale více v mé kapitole ---> Spisovatelský blok, kterou najdete v "Já a zase já" (pokud Vás zajímá, proč jsem tak dlouho nic nepsala). No, doufám, že jste mě úplně neodepsali...
Víte, že chci slyšet názory, jestli mám psát nebo nee... Asi budu tak i tak, ale názor potěší!
Miluju váááás a chyběli jste mi <3