Za Bránou Srdce

Jade- Útěk

Se zatajeným dechem jsem se podívala za sebe. Tmavý les vypadal víc než strašidelně a tajemné zvuky praskajících větviček mě ještě více utvrzovaly v tom, že tohle nebyl dobrý nápad. Z pod mé kapuce vykouklo pár světlých kudrlinek, které jsem poslušně schovala zase zpět. Pohladila jsem sametovou látku a vdechla její vůni. Aspoň to mě na pár sekund vytrhlo z reality. Vzpomínky na milovaný domov a také...
Ztuhla jsem. Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk nezměrné hlasitosti. Okamžitě jsem poznala chladné, lidské kroky, hledající svou kořist. Hledající mě.
Znovu jsem se rozběhla, i když krev v mém srdci nestíhala protékat a plíce mi pomalu vykazovaly službu.
Uvědomila jsem si, co by se dělo, kdyby mě našli. Na čele se mi objevily krůpěje potu. Už jen kousek.. Slyšela jsem hlas v mé hlavě, tak zoufalý a třesoucí se právě jako já.
Kroky se blížily a já věděla, že jestli chci přežít, musím udělat něco jiného. Nejsem tak zdatná, abych doběhla, až tam. Musím se skrýt.

Mé oči pohlédly na prsty s mozoly, které měly každý svůj příběh. Ať už tahání pytle s pšenicí nebo praní stovky kusů oblečení.

Není jiná volba. Pohled se mi zastavil na hrbolatém stromě. Ihned jsem si všimla trčících větví s ostrými konci. Na poslední chvíli jsem se ještě podívala za sebe. Čisto. Ale kroky se pořád přibližovaly.
Jako opice jsem se zachytila za kmen stromu a hbitě začala šplhat. Dřevo se mi zarývalo do kůže a do potu se mi přimíchala krev.
Snažila jsem se tiše oddechovat, ale mé tělo tomu prostě nebylo naučeno.
Cítila jsem, že můj sledovatel už musí být velmi blízko, možná přímo podemnou. Kvůli mému strachu z výšek jsem to ale nechtěla testovat.
Bylo mi jasné, že jsem ani ne v půlce mé cesty a už mi pomalu docházely síly.
Všechno na mě dopadalo, mé probdělé noci tomu asi také moc nepřispívaly a celé jako by se to hromadilo, až mi podklouzla pravá noha. Dřevo mi podřelo holeň a já se syknutím přitáhla nohu k sobě. Chvilku jsem tam prostě jen tak visela a přemýšlela, co budu dělat. Odhodlaně jsem se přitisknula ke stromu a horečnatě myslela na to, jak se odsud dostat pryč. Celé tělo mě pálilo, po čele mi stékal pot a moje síly už pomalu ubývaly. Začala jsem propadat zoufalství. Praskání větviček už bylo přímo podemnou. Srdce mi hlasitě bušilo, až jsem se bála, aby ho útočník neuslyšel.
Ten strach byl ale zbytečný. Jen co jsem hlavu natočila trochu dolů, uslyšela jsem hlasité prasknutí větve. Bohužel, zrovna té, kde jsem měla své dlaně.
Vítr mi pročesával vlasy a já si aspoň na těchto pár sekund připadala svobodná.
Jen, co jsem dopadla, celým mým tělem se rozlila ostrá bolest. Zaskučela jsem a instinktivně přivřela oči. Poslední, co si pamatuji je mužský šeptající hlas.
„Vítejte v Gaudwalu."