Za Bránou Srdce

Elizabeth- Příbory

Dny plynuly a můj kotník se pomalu dostával do původního stavu. Celé dny jsem jen proležela a většinu času mi to ani nevadilo. Sebastián se za mnou párkrát zašel podívat, ale vždy to byly jen krátké časové úseky. Chápala jsem to. Byl to princ a měl svých povinností dost. Občas, když jsem procházela chodbou, tak jsem ho viděla přes škvíru pootevřených dveří tátovy pracovny. Zajímá mě, co tam den co den řeší. Kdybych na jednu nohu nekulhala, možná bych i riskla případné přistižení, ale momentálně jsem neměla jak utéct.

Za celou tu dobu jsem svou okouzlující služebnou už znova nepotkala. Každý den se našla chvilka, kdy jsem na ni pomyslela. Nejspíš to způsobilo i to, že jsem celé dny prakticky nic nedělala. Ale nějakým záhadným způsobem mě hrozně moc zajímala.

Byla jsem zavolána na večeři. Poslední dobou jsem své rodiče viděla jen při jídle. Seděl tam i Sebastián a jeho nejbližší přítel. Vypadal o dost lépe, než když jsem ho poprvé uviděla. Tenkrát jsem se ho spíš lekla, teď jsem musela přiznat, že vypadá docela pohledně.
Usedla jsem za stůl a pohlédla na naleštěné mramorové talíře. Už jsem se nemohla dočkat jídla a jako na povel mi zakručelo v žaludku.
„Elizabeth, jak se dnes cítíte?" Zeptal se Sebastián a s úsměvem na mě pohlédl.

„O moc lépe, děkuji. Noha už mě tolik nebolí. Za chvíli bych už mohla někde vyrazit." Což byla pravda, ze všeho nejvíc jsem se těšila ven.

Matka se na mě podívala s povytaženým obočím. „No, zase bych s tím tolik nespěchala." Usmála se na Sebastiána. „Kde máme to jídlo?" Zamumlala si ještě.
Já v té chvíli upřela zrak na dveře do kuchyně. Podepřela jsem si bradu dlaní a sledovala dění okolo. Všichni vypadali zamyšleně a hladově. V ten moment se dveře otevřely. A srdce se mi rozbušilo.

Byla to ona. Ta žena (dívka?), která mě minule tak očarovala. Kudrnaté vlasy a tmavé oči, které se na mě zaměřily stejně jako ty moje na ni. Obě jsme sklopily pohled a já doufala, že si toho nikdo nevšiml. Měla jsem před sebou jen vyleštěnou desku stolu a pozlacené příbory. Blížila se ke mně. Musela mi dát jídlo. Najednou jsem neměla hlad. Byla u mé židle. Podávala mi talíř. Naše pohledy se setkaly. Ve vzduchu jsem ucítila energii, když jsem pohlédla do její tváře. Neuměla jsem dýchat a svůj pohled jsem zase rychle obrátila jinde. Jediné, co si potom ještě pomatuji, je zdvořilé poděkování Jamese.

...

Aaaaaaaaaa... božee, tohle mi dalo tak zabrat! Krátká kapitola vlastně o ničem a trvalo to TAK dlouho. A to není tak, že bych to splácla za 30 minut, píšu to dohromady už tak 2 hodiny. Prostě u kapitol Elizabeth se vždycky úplně zaseknu. Na Jade mám asi milion nápadů a už se těším, až budu psát, ale do Elizabeth se vždycky musím přinutit.
Takže, kdybyste někdo měl nějaké nápady, jak tyto části nějak vylepšit- klidně pište.
Jinak tahle povídka je pro mě celkově těžká na psaní. Ale je to moje vina, co to byl za nápad psát v prostředí středověku, když o tom vím kulové, žejo... :D
Ale já věřím v to, že to dopíšu! Fakt jo!
Potěšily by mě hlasy, komentáře, názory... však víte... hned se mi pak píše lépe! <3
Pro dnešek asi vše- můj mozek nemyslí.
Mám vás ráda (a budu psát!) – slibuju, že další kapitola bude dlooouuuháá
pa <3