Za Bránou Srdce

Jade- Nečekané seznámení

Všude kolem mě byla tma. Mé smysly ještě nebyly plně funkční a jediné, co jsem vnímala byla zvláštní vůně bylin.
V tu sekundu mi to došlo. Chytli mě. Zalapala jsem po dechu a prudce vystřelila dlaněma před sebe.
Najednou se mi zaostřil zrak a s ním i sluch.

„Pššššt... Co blázníš?!" Osopil se na mě něčí šeptající hlas.
Vyděšeně jsem několikrát zamrkala a pak se podívala na muže sedícího předemnou.
Vypadal, tak jako já, už několik dnů na cestě, byl zarostlý a taky pravděpodobně dlouho nemytý. I přes to, jsem si všimla jeho pronikavých očí a plných rtů.

„Kdo jsi?" Zašeptala jsem vyděšeně.

„Tvůj zachránce. Beze mě by tě našli." Povytáhl obočí.

„Vždyť.. myslela jsem, že mě chytli.. já... byl tam ten strom.." Soukala jsem ze sebe slova.

„Ano, ze stromu jsi spadla. Přímo přede mě." Usmál se.

Já si teprve v té chvíli všimla obvazů z bylinek na mém těle.
„A tohle?" Očima jsem bloudila po svých nohách.

„Máš štěstí, že se vyznám v bylinkách. Byla jsi slušně pomlácená."

„Tak tedy děkuju.." Pohled mi zabloudil na noční oblohu. Neznámý si odkašlal.

„Abych ti odpověděl na tvou první otázku.. jsem James." Podal mi ruku.

„Jade." Natáhla jsem k němu ruku a on mi ji stiskl. Měl velkou sílu.

„A co tě tady přívádí Jade?" Znovu povytáhl obočí.

„Nejspíš to stejné, co tebe. Jsi z Thryllu?"

Přikývl.
Thryll byla má Země. Byla.

„Už to nešlo vydržet. Řekl jsem si, že i za to polapení a smrt to stojí." Zasmál se.

Já jsem zachovávala kamenný výraz.
„A co... co budeš dělat tady v Gaudwalu?"
Znova jsem se zeptala.

„Cokoliv.. přijmu cokoliv.. myslím, že jedny ruce se hodí vždy. A ty?"

„Budu na zámku. Jako služebná." Poslední větu jsem vydechla.

Podíval se na mě obdivným pohledem.
„Téda.. To mám tedy velikou čest." Usmál se. Byl opravdu milý. Rozhodně víc milý, než většina mužů, se kterýma jsem se kdy bavila.

Slušně jsem se uculila.
„Ale prosimtě..." nevěděla jsem, co ještě říct.
Chvíli se na mě jen tak díval a pak znova promluvil.

„Avšak než se dostaneme k zámku.. přál bych si, aby z nás byli přátelé." Probodl mě pohledem.

„Víš, nevím, jestli úplně umím věřit člověku, kterého znám asi půlhodiny." To byla pravda.

„Zachránil jsem tě."

To byla taky pravda.
„To tedy ano." Vydechla jsem. Ostatně... jedny ruce navíc se hodí vždy... jak sám říkal.

Zeširoka se usmál.
Zívla jsem.

„Asi si půjdu zase lehnout." Zašeptala jsem. On jen chápavě přikývl a já se znovu ponořila do spánku.

•••

„Vstávej!" James z nějakého důvodu třepal s celým mým tělem. Rychle jsem se posadila a promnula si oči.

„Musíme pryč. Nedaleko odsud jsem slyšel kroky. Pořád jsme ještě na rozhraní území Thryllu." Šeptal a přitom ničil pozůstatky ohně, který si asi rozdělal, když jsem spala. Už docela začínalo svítat a rožhavené paprsky slunce oheň zcela nahrazovaly.

Rychle jsem se postavila na nohy a rozhlédla se po lese. Nikoho jsem neviděla, ale člověk nikdy neví co na něj čeká v hlubinách křoví a stromů.
Při mém vztyku celé mé tělo bolestivě zaprotestovalo.
Vydechla jsem bolestí, to už mě ale James popadl za ruku a vedl pryč. Tentokrát jsem kroky uslyšela i já.
S Jamesem jsme na sebe podívali a oba jako na povel ztuhli.
Po celém těle se mi opět začal rozlívat pot a najednou jsem neuměla dýchat.
Polkla jsem.
Kroky se přibližovaly a mě tahle situace až nebezpečně připomínala můj zážitek se stromem.
Když v tom najednou se z křoví něco vynořilo...
Vydechla jsem. Byla to jen obyčejná srnka.
James se na mě podíval a hlasitě rozesmál. Přidala jsem se k němu, srnka se mezitím polekala a svými ladnými kroky se dala na útěk.
„Tohle bylo znamení." Řekl můj přítel, když se zvíře vzdálilo.

„Musíme se vydat na cestu." Doplnila jsem jeho myšlenku.

Moc moc moc bych chtěla slyšet vaše názory:) nějak nevím, jestli to, co píšu má nějaký smysl nebo ne:D
Děkuju moc za vaši podporu<3
Lav juu❤️