Za Bránou Srdce

Elizabeth- Plný sál

Zakymácela jsem se na lesklém podpatku a instinktivně se chytla židle. I tohle lehké vychýlení zapříčinilo to, že mi srdce začalo divoce bušit. Rychle jsem se ohlédla kolem sebe, jestli mě někdo neviděl a pak si pár lehkými pohyby uhladila své červené šaty. Měly pár růžičkových vzorů a patřily mezi mé oblíbenější.
Přes mé mírné vykolejení jsem se opět zatvařila vážně a aspoň trochu se snažila poslouchat mého otce. Je tady hrozně moc lidí, problesklo mi hlavou a já se stydlivě začervenala, i když jsem na této pozici byla už několikrát.
Zachytila jsem pohled několika mladých mužů, jejichž hlavním zájmem nejspíš taky nebyl projev krále. Rychle jsem zamrkala a pohlédla jinam. Znova jsem se divila tomu, že semnou tito muži nic nedělají. Byli pohlední, aspoň většina z nich, a pod tmavými košilemi se jim rýsovaly svaly. Byli to jen obyčejní vojáci, takže nic pro mě, ale i tak bych mohla cítit nějakou tu vzájemnou přitažlivost. Nebo ne?

„Elizabeth?" Uslyšela jsem své jméno a polekaně sebou trhla. Pohled všech lidí v sále směřoval na mě.

„Ano?" Snažila jsem se znít, tak aby si všichni mysleli, že vím, co říct, že vím, o čem je řeč.

„Máš k tomu co dopovědět?" Táta povytáhl jedno obočí a já si v tu chvíli oddychla, že se mě ptá na tak jednoduchou otázku.

„Ne. Ne, děkuji." Hlas jsem měla pevný jako skála. Ostatně jsem k tomu byla vycvičena.

•••

Vešla jsem do prázdné kuchyně a sledovala jablko vyjímající se na špičce celé misky s ovocem. Přistoupila jsem blíž a jablko si nepozorovaně vzala.
Nabroušenými zuby jsem se zakousla, až mi šťáva začala stékat po bradě. Na minutu, na jednu malou sekundu jsem si tu chvíli užívala. Být jen tak sama, bez dozoru, moct dělat všechno, co si jen usmyslím.
V tom se dveře rozrazily a v nich stála má matka.
Rychle jsem si otřela bradu a lehce se na ni usmála.

„Elizabeth.. Co s tebou budeme dělat?" Zeptala se smutně.

„Co myslíš mami?" Opáčila jsem ji udiveně.

„Přišly další žádosti o zasnoubení."

Zaúpěla jsem. Jenom to ne.

„Tvůj otec to už dál nevydrží. Jsi budoucí královna a manžela mít prostě musíš, zlato."

„Mami.. prosím... musíte mi dát ještě trochu času... já.. vůbec si nejsem sebe samou jistá.." Vše, co jsem říkala, byla pravda. Nedokázala jsem si samu sebe představit po boku s někým. Rodiče jsem už nejmíň rok úpěnlivě prosila, ať mě zatím nechají o samotě.
Necítila jsem se na manželství. Hlavně jsem se necítila na věci kolem manželství.

Máma si povzdychla.
„Co s tebou mám dělat... ale jsem si absolutně jistá, že příště už ti to neprojde." Usmála se.

Byla jsem tak moc ráda, že ji mám. Úsměv jsem ji oplatila.

„Jsi tak krásná, Elizabeth. Jakýkoliv muž by pro tebe zabíjel."

Znova jsem se usmála, tentokrát už ne, tak upřímně.

Omlouvám se, za kratší kapitoly, ale ještě se s tímhle příběhem tak trochu oťukávám..:) příště to bude delší slibuju!!!
Love you<3