deník mého (ne)obyčejného života

sprcha

,,Nello, jídlo!"

To byla Adriana. Práskla s dveřmi a začala přede mnou poskakovat jak vyšinutá. Vážně někdy pochybuju o její inteligenci. ,,Co se děje?" ,,Máma nás volá k jídlu." Odpověděla a utekla. Zvedla jsem z postele, stopla si písničku a šla na večeři.

Dole na mě čekaly špagety s kečupem. Dneska jsem si sedla mezi rodiče, nechci být zase celá od kečupu. Popřáli jsme si dobrou chuť a dali se do jídla. Adriana se v tom tak luxusně šťourala, že měla na sobě většinu špaget. V duchu jsem litovala mamky, protože sedět vedle ní je opravdu obrovská zátěž na nervy.

Naházela jsem do sebe zbytek večeře a odešla zpět do pokoje. Nějak mi přirostl k srdci. Vytáhla jsem na stůl pár papíru a pastelek, do uší jsem si dala sluchátka, pustila si písničky od Taylor Swiftové a pustila se do malování. Pokreslila jsem snad deset papírů než jsem skončila. Poslední obrázek jsem nakreslila moji oblíbenou postavu z knížky Deník mimoňky. Zrovna mi hrála písnička Bad Blood. Mimoňku jsem si pověsila nad postel.

Asi ještě půl hoďky jsem poslouchala písničky a pak jsem šla do vany. Otevřela jsem dveře od koupelny, a zase je rychle zavřela. Ten pocit když načapáte svýho tátu jak si zpívá ve sprše. Ach bóže.

Po pěti minutách jsem se vrátila ke koupelně, ale tentokrát jsem zakletala. Nic. Opatrně jsem otevřela, nikde nikdo, nikde žádný zpívající táta ani nic podobného. Pro jistotu jsem za sebou zamkla a rychle hupla pod sprchu.

Asi po půl hoďce jsem vylezla z koupelny a jen v ručníku jsem proběhla do pokoje. Oblékla jsem si svoje ,,pyžamo,, a zachumlala se do peřiny. Ještě chvíli jsem se koukala na mimoňku a pak jsem usla.

Tak zas po dlouhé době nějaká ta část. Sice je kratší, ale snad se líbila. Byla bych ráda za každý komentář. Chtěla bych vědět jestli by jste chtěli kratší díly po kratší době, nebo delší díly naopak po delší době. Budu ráda za každé vyjádření k tomuto ,,problému,,.

(Na obrázku Adriana)