deník mého (ne)obyčejného života

víkend

Stojím v parku u fontány. Přijdu si jako zkamenělá, protože se nedokážu vlastní vůlí pohnout. Přede mnou stojí vysoký muž se psem a černou maskou kolem očí. Měl na sobě černou kápi. Z zničehonic na mě ukázal prstem. Slintající buldog začal vrčet a štěkat. Chce se ke mně rozběhnout, ale muž ho nepustí. Chci couvnout, opravdu chci ale nejde to. Muž se ušklíbne a povolí řetěz. Pes se ke mně rozběhne ale těsně přede mnou se zastaví. Řetěz mu nedovolí pokračovat. V tu chvíli se mé nohy vzpamatovaly a rozběhly se pryč. Mužův škleb se změnil na děsivý úsměv a psa pustil. Ten se rozběhl za mnou. Běžela jsem co nejrychleji mohla, po čele mi stékal pot. Kličkovala jsem mezi stromy. Všechno bylo k ničemu. Pes se stále přibližoval. Strach zžrající mi mysl, mi znemožnil zdravý úsudek. Běžela jsem dál a dál. Pes mi byl v patách až na mě nakonec skočil.

Otevřela jsem oči a blesku-rychle se posadila. V nadloktí jsem měla pálivou bolest. Odhrnula jsem si tričko a podívala se na zdroj bolesti. Psí kousnutí. To mám ale už z dřívějška. Ve třech letech mě pokousal sousedovic buldog. Vyndala jsem si z uší sluchátka a vipla písničky. V uších mi stále zvonil psí štěkot. ,,Je to dobrý Nello. Bylo to jen zlý sen. Jen... zlý... sen..." Uklidňovala jsem se. Byly čtyři hodiny ráno. Bála jsem se usnout, ták jsem na mobilu zapla fb a podívala se na novinky. Šest nových žádostí. Derek, Rik, Federika, Max, Kalipso a nějaký Dylan. Počkat? Cože to? Kalipso mi dala žádost? Ta si ze mě bude dělat beztak jen srandu. Kdoví možná to bude zábava. Usmála jsem se a přijmula to všem kromě Dylana. Vždyť ho ani neznám.

Když jsem pokládala mobil, bylo 04:45. Lehla jsem si. Tak fajn Nello. To zvládneme. Je to jen pitomej sen. Když jsem skončila s přemlouváním sama sebe, zachumlala se do peřiny. Jen co jsem se přestala věnovat peřině, zavřela jsem oči. Buldočí hlava! Okamžitě jsem oči zase otevřela. ,,Hm... tak takhle to nepůjde." Špitla jsem si a posadila se. Rozsvítila jsem si lampičku a podala si sešit a pár pastelek.
Ještě že je víkend a já můžu spát jak dlouho chci. Pomyslela jsem si a začala kreslit pár anime obrázků.

Trvalo mi to dvě hodiny ale výsledek stál za to. Bylo okolo sedmé tak jsem se rozhodla vstát. Jen co jsem vylezla z pokoje, uslyšela jsem televizi. Bóže... v kolik ta Adriana vstává?! Sešla jsem že schodů a zamířila rovnou do kuchyně. ,,Dobré ráno!" Ozvalo se z obýváku. ,,Psssst! Rodiče ještě spí." Špitla jsem mezi přípravou své snídaně. Šoupla jsem misku s müsli a mlékem do mikrovlnky a poslouchala animáky z televize. ,,cink,, ozvala se mikrovlnka po půl minutě.

I se snídaní jsem si sedla k sestře a společně jsme se dívali na telku. ,,Snídala jsi?" Zeptala jsem se jí mezi prvními sousty. ,,Ne, měla bych?" Tuhle otázku jsem radši ignorovala. Nechci si kazit náladu hned po ránu. Jen co jsem dojedla, zamířila jsem zpátky do pokoje. Převlékla jsem se, splnila ranní hygienu a pustila si písničky.

Pak už to pokračovalo úplně normálně. Oběd, kreslení, přednáška od táty jak jsem nespolečenská, kreslení. ,,Nello! Večeře!" Ozvalo se z přízemí. ,,Jo, už jdu," Řekla jsem už na půl cestě do kuchyně. ,,ale... kde jste?" Křikla jsem na celý dům. ,,Venku na zahradě." Až teď jsem si všimla že dveře na zahradu jsou otevřené.

Když jsem konečně dorazila, všichni už stáli s opíkáčky v ohni. ,,Dneska bude speciální večeře." Usmál se táta. Naklonila jsem hlavu, abych aspoň trochu viděla o co jde. ,,Maršmelouny." (Nevím jak se to píše) Vydechla jsem. Na tváři se mi rozlil široký úsměv. Opravdu dlouho jsme je neměli.
Okamžitě jsem se k nim přidala v opékání. Jenže to by chom nebyli my, kdyby se něco nezvrtlo. Když taťka přiložil, omylem mu jedna jiskra spadla na kalhoty. On začal panikařit (kdo by ne) a párkrát mávl opíkáčkem nad sebou. Poloroztavený maršmeloun mu spadl na druhou nohavici. Než jsme se s Adrianou probraly, byl už taťka mokrý od pohotového zásahu mamky. Ta stihla skočit pro kýbl s vodou a tátu uhasit. Načež Adriana propukla v smích a já na ně jen vyjukaně civěla. Víte jak divně to vypadalo: táta jako by se počůral, mamka s kýblem vody, Adriana se dusila smíchy a já na ně čučím jak vyoraná myš.

Když se situace uklidnila, poslali nás rodiče spát. Pořádně jsem se umyla, spáchala základní hygienu a zalehla s menšími obavami de postele. A na konec jsem spokojeně usla.

(Na obrázku Nellinina kresba)