My Life with Famous Fam-ily

To je Chris, chodíš s ním.

„Pane Hemmingsi vypadá to že to nebyla nehoda, ten kamion do nich naboural umyslně." řekl a mě se zastavil dech.
Luke:
„Jak jako to nebyla nehoda?" zeptal jsem se. „Někdo jim chtěl ublížit." řekl policista. „Kdo by jim chtěl ubližovat?" zeptal jsem se. „To nevíme." řekl policista.
Já se vrátil za Lí, která tu stále seděla a brečela. „Lí notak nebreč" řekl jsem a objal jí. Pomalu k nám přicházel Ash, který přidržoval Vo. „Vo" vyběhla Lí a objala jí
„Jste v pořádku." zeptala se jí. „Jo, ale doktor řekl že by jsme všichni měli jít domů." řekla Vo. „Dobře, půjdem." řekl jsem. „Caty, Sebastiane hodíme vás domů." dodal jsem. „Děkujeme." řekli naráz.
Vo s Ashem jeli o chvilku dřívě. Já se byl ještě domluvit ze sestrou v kolik máme zítra přijet.
„Promiňte že mě musíte takhle vidět" řekla Lí v autě Caty a Sebastianovi. „Teto nemusíš se omlouvat, my se o ně taky bojíme řekla Caty. „Jste hodní." řekla Lí. „Tak jedeme" řekl jsem a pokusil jsem se o úsměv. Nejblíž to bylo k Sebastianovi tak jsme zastavili před jeho domem. „Zejtra mi prosím zavolejte." řekl. „Jasně" řekl jsem. On dal ještě pusu na čelo Caty a potom zmizel. Vsichni jsme byli tak mimo že to nikdo neřešil.
„Lí" vyběhla z domu Nika a začala Lí objímat. „Jdete k nám na kafe." řekla a mě taky obejmula na pozdrav. Vešli jsme tedy dovnitř. „Ahoj." řekl Shawn a Lí objal. „Budou v pořádku." řekl. Lí pouze vzlykla. Nika už pelášila do kuchyně vařit kafe. Shawn nás zatím zavedl do obýváku a tam jsem se posadili. Všichni jsem tam jen tak trapně seděli a mlčeli. To ticho mezi náma bylo vraždící. „Nesu vám to kafe." řekla Nika a přisedla si. „Jak jsou na tom?" zeptala se. „Sophi je na JIPu a Chris stále na sále." řekla Lí. Nika Lí pevnś objala. Zapípal mobil a Lí po něm rychle šáhla. Chris je úspěšně ze sálu venku. Stalo v SMS od Vo.

Lila:
Ta SMS byla jedina alespoň trochu pozitivní. Po ní jsem se musela, alespoň trochu usmát. Dopili jsme to kafe a jeli domů.

O dva týdny pozděj.
Lila:
Dny se nesměrně táhly. Všechno bylo tak ponuré. Každý den chodím za Sophi i Chrisem dali je na stejný JIP pokoj. Oba jsou v komatu. Oba tam tak leží. Vypadají strašně. S Lukem a s dětma jsem se ještě víc semknuli. Luke mě utěšuje a já mu brečím.
Můj další důvod k pláči je ten že mám pocit, že jsem těhotná. Sakra proč?! Nechci na to ani myslet. Čtyři děti. To by bylo strašne.
„Lásko seš připravená?" zeptal se Luke. „Jasně" řekla jsem a popadla kabelku.
Jdeme za Sophi. Děti jsou ve škole a kluci nemají nic na práci tak jedeme za Sophi. Možná tam potkáme i Vo s Ashem.

„Uvidíš, dneska se už probere." řekl Luke před pokojem v nemocnici. Pokusila jsem se o malý úsměv.
Otevřeli jsem dveře a sedli jsem si k její posteli, každý z jedné strany. „Ahoj Sophinko, tak mi tu dneska zase jsem." řekla jsem. Doktor říkal že nás možná slyší. „Musíš se probrat." řekla jsem a chytila jí za ruku. „Prosím." zašeptal Luke. Já ucítila pohnutí jejich prstů. „Luke ona pohla prsty." řekla jsem rychle. Pohlédla jsem zpátky na ní a ona zamrkala. „Luke běž pro doktora." řekla jsem a Luke rychle vyběhl.
„M-mami?" vykoktala. „Ano beruško jsem u tebe." řekla jsem a stiskla jí ruku.
„Slečno Hemmings, jsem rád že jste se probrala, převezeme vás na normální pokoj." řekl doktor. „Mami kdo je ten co leží na vedlejší posteli?" zeptala se. Já jen začala divoce mrkat a rozbrečela jsem se. „Sophi to je Chris, chodíš s ním." řekla jsem. „To není Chris, Chrise si pamatuju jinak." řekla. „Sophi je to Chris." řekla jsem. „Mami..já si ho nepamatuju." řekla a začala brečet. A přece nechodím ze synem tvé kamarádky a skoro mojí tety." řekla. „Sophi chodíš." řekla jsem. „Mami." zašeptala. „Tak Sophie, převezeme vás na trn pokoj." řekl sanitář.

Sophie:
Ležím tu na pokoji a máma s tátou vedle mě sedí. Brečím. Nepamatuji si spoustu lidí. Je to strašný pocit, když se vam nevybavujou osoby, které jste měli rádi. Mám jedno velké okno. Nepamatuju si školu. Nepamatuju si lidi v ní. Nepamatuji si nic.
Bojím se o Chrise. Je jako můj brácha, ale nevím o tom že by jsme spolu byli. Moje myšlenky byly vážně divné. Jaký je asi v posteli? Museli jsem spolu spát, když spolu chodíme. A co moje kamarádky? Mám nějaké? Nepamatuju si je. Teda krom Caty.

„Zlatíčko, jak ti je?" zeptala se máma. „Docela dobře" odpověděla jsem. „To jsem ráda." usmála se na mě. „Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se. „S Chrisem jste měli nehodu, když tě vezl z nemocnice." řekla. „Proč mě vezl z nemocnice?" byla jsem zvědavá. „Někdo tě zmlátil" řekla. „Já si nic nepamatuju." zašeptala jsem. „Uvidíš vzpomeneš si." řekla a usmála se. „Sophie!" do pokoje vtrhla nějaká holka. Byla podobná Caty. Že by to byla Caty? „Ahoj Caty?" zkusila jsem to. „Ahoj." řekla a objala mě. „Nechám vás tu samotné." řekla máma a zmizela. „Cat já si nepamatuju Chrise." řekla jsem a zase jsem začala brečet. „Vzpomeneš si." usmála se na mě a chytila mě za ruku. „Těch pár dní si mi moje bestko chyběla." řekla. Já se na ní pouze usmála. „Caty ty jako moje nejlepší kamarádka by si to mohla vědět." začala jsem. „Ano?" zeptala se. „Spala jsem s Chrisem?" zeptala jsem se. Ona se začala smát. „Ano spala." řekla. „Kdy?" zeptala jsem se. „Byli jste na večeři já ti pomáhala vybírat šaty." řekla. „Vybrala jsem to vážně pěkné." řekla. Najednou jsem měla malý záblesk toho dne s Caty. „Byly jsem na dortu?" zeptala jsem se. „Ano Sophi, jak si to pamatuješ?" zeptala se.

Tak je tu další díl:))