My Life with Famous Fam-ily

Náhoda?

Sophie:

,,Ona pouze spí." uslyšela jsem nějaký hlas. ,,Měl si jí uškodit ne uspat." slšela jsem nějaký jiný hlas. ,,Nemůžu za to že ta její kamarádka je tady s ní pořád." řekl znova ten hlas. ,,To je jedno ta malá děvka si to stejně odnese." řekl ten hlas a bylo to poslední co jsem z jejich rozhovoru slyšela, pak jsem zase usnula.

,,Je v pořádku?" slyšela jsem hlas, který nepatřil nikomu jinému než mojí milované mámě. ,,Pouze spí." řekl zřejmě nějaký doktor. Otevřela jsem tedy opatrně oči. Prudké světlo mě udeřilo do očí a já začala divoce mrkat. ,,Sophie, zlatíčko." slyšela jsem radostný hlas mojí mamky. ,,Mami." pokusila jsem se o úsměv. ,,Jak ti je?" zeptala se mě. ,,Jde to." řekla jsem. ,,To jsem ráda." řekla, ale v jejích očích byl strach a bolest. ,,Mami, stalo se něco?" zeptala jsem se. ,,Ne zlatíčko nestresuj se." řekla máma, ale já věděla že to není pravda. ,,Co se včera stalo, při té kapačce?" zeptala jsem se. ,,Asi ti omylem podali jinou kapačku než si měla dostat." řekla máma. ,,Mami to není pravda, že ne?" řekla jsem nejistě. ,,Sophi, teď to neřeš musíš odpočívat." řekla starostlivě a pohladila mě po vlasech.

,,Zlato konečně si se probrala." ozvala se Caty, která vešla do pokoje. ,,Ahoj, Cat." usmála jsem se na ní. ,,Ty doktoři mě za tebou včera nechtěli pustit, tak promiň." řekla zklamaně. ,,Cat nemáš se za co omlouvat." usmála jsem se. ,,Stejně je strašný co..Caty dojdeš mi pro kafe?" přerušila Caty moje máma. ,,Sakra o co tady jde?" zeptala jsem se naštvaně. ,,Klid Sophi, klid." řekla máma. ,,Ne mami já nebudu klidná, co se stalo?" řekla jsem už vážně naštvaně. ,,Doktoři si myslí že ti tam tu špatnou kapačku dal někdo schválně..stačí?" řekla máma a začala brečet. ,,Promiň mami." řekla jsem. ,,Ne Sophie, jen přemýšlím kdo ti to mohl udělat." řekla máma smutně. ,,To netuším." zalhala jsem. „Vážně ne?" zeptala se znova. „Ne mami važně ne." řekla jsem a pokusila jsem se o úsměv.

O den dříve.
Vo:
„Lásko můsíš dneska na to vyšetření že jo?" zeptal se Ash. „Ano a pak hned jdu za Chrisem." řekla jsem. „Bude v pořádku." řekl Ash. „Ashi, víš zní to dost divně, když zo říkáš každý den v kuse už skoro tři týdny." řekla jsem a povzdechla jsem si. „Promiň Vo." zašeptal a objal mě. „Nesmíš se teď stresovat, to přece víš." řekl a pohladil mi bříško. „Já vím." řekla jsem a moje ruka také přistála na mém břichu. „Dneska by ses mohla dozvědět co je to za pohlaví?" zeptal se Ash. „Jo dneska už možná jo." řekla jsem a usmála jsem se na něj. „Tak to už se těším, pojedeme?" zeptal se. „Jo." byla má odpověď.
Tak jsem tedy jeli. V autě jsme toho moc nenamluvili. Oba jsme byli nervozní.

„Chcete znát pohlaví vašeho miminka?" zeptala se nás doktorka. „Samozřejmě" řekl Ash. „Čekáte holčičku." řekla doktorka. Začala jsem skoro brečet dojetím. Někdo zaklepal na dveře. Sestřička šla otevřít. „Někdo by s váma chtěl mluvit." řekpa sestra a usmála se. „Paní Irwin, Pane Irwine, mám pro vás skvělé zprávy." řekla doktorka, kterou známe. „Ano?" zeptal se Ash a já si stoupla. „Váš syn se probral." řekla. To už mi tekly slzy radosti jako splašené. Pevně jsem objímala Ashe. „Chcete za ním?" zeptala se. „Samozřejmě." řekla jsem rychle. „Pak se tu ještě zastavte." řekla mi sestřička a já jsem kývla.

„Chrisi." řekla jsem a sedla si k jeho posteli. „Jak ti je?" zeptala jsem se. „Jde to mami." řekl. „To jsem ráda." usmála jsem se. „Co miminko?" zeptal se. „Je v pořádku a bude to holčička." usmála jsem se a Ash ke mě přistoupil a zezadu mě objal. „Co Sophi?" zeptal se rychle. Já se podívala na Ashe. „Chlape je v pořádku, ale je jedna věc, kterou ti bude muset říct sama" řekl Ash. „Cože?" vyštěkl Chris. „Klid Chrisi, je v pořádku." řekla jsem. „Ale něco se stalo co?" zeptal se smutně. „Je to na ní Chrisi." řekla jsem. „Je mi to líto, Chrisi já se musím ještě vrátit na vyšetření, pak se za tebou vrátíme." řekla jsem.

Chris:
Probral jsem se. Ležím tu v té nemocniční postely a přemýšlím co mi musí říct Sophi sama..
Sophi za mnou přišla a nejistě mě pozdravila. Byla krásná. Své dlouhé blonďaté vlasy měla dané do drdolu a na sobě měla vytahané tričko a tepláky.
Zeptal jsem se jí jak se má. Ona že to jde, ale že má amnezii. Nepamatuje si naše vzpomínky. To je strašné. Bylo mi jí tak moc líto. „Zvládneme to spolu." řekl jsem. Ona se usmála a pak pro ní přišla sestra že musí na kapačku. Odešla.
Já jsem jen ležel na posteli a přemýšlel.
Po chvilce zaslechnu naléhavý hlas doktorů. „Je to, zřejmě alergická reakce, odpojte jí od kapačky."
Pak slyším nadávky Caty. To už nevydržím a začnu naléhavě zvonit na sestrenu. „Stalo se něco pane Irwine?" ptá se naléhavě sestra. „Co se stalo Sophii Hemmings?" zeptal jsem se. „Reakce na kapačku teď spí." řekla sestra. Já si pouze povzdychl a začínal jsem se bát. Vážně hodně jsem se o Sophi bál. Přece si doktoři jen tak nespletli kapačku. Je v tom něco jiného ale co? Na to budu muset přijít.