My Life with Famous Fam-ily

Who I'm?

Nevěděla jsem co se děje, nevěděla jsem kde jsem. Strašně mě bolela hlava. Vlastně mě bolelo uplně vše. Na nic jsem si nevzpomínala. Kdo jsem? Toť otázka. Já to nevím. Vždyť já ani nevím kdo jsem. Nevim co se stalo. Nevim, kde ležim. Ještě jsem ani neotevřela oči. Slyším pořad jen to otravné pípání.
Píp,píp, píp. Pořád dokola. Pokusím se tedy otevřít oči, ale světlo je tak prudké, že je musím zase zavřít. Otevřu je tedy znova. U mé postele sedí dva neznámí lidé. Mladá paní a zřejmě její blonďatý manžel. „Sophi" usměje se na mě ta paní.
Já na ní jen vyděšeně koukám. Oslovila mě Sophi. Hlavou mi projede menší záblesk, nečeho co nechápu.
„Měli jsme o tebe strašný strach zlatíčko" řekne ten pán.
Proč mi říká zlatíčko? To jsou jako moji rodiče? Nechápu nic fakt.
„Už je ti líp?" zeptá se paní. Pořád nic neříkám. Jsem strašně vyděšená.
„Chris zvládl ještě zavolat pomoc, takže ti vlastně zachranil život" řekne ta paní.
„Kdo je sakra Chris a kdo jste vy a kdo jsem já?" už se neudržím a vykřiknu. Oba se zarazí a koukají na mě zoufale. Žena začne brečet. „Luke, ona si nás nepamatuje" řekne zoufale mužovi a ten jí obejme.
„Jmenuješ se Sophie Emily Hemming, je ti 17, my jsme tvojí rodiče a Chris byl (ne dělám si z vás kozy) je tvůj přítel." řekne ten pán/táta. Koukám na ně vážně zoufale. „Proč si nic nepamatuju" zašeptala jsem zoufale. „Asi si se při tom pádu, uhodila do hlavy" řekne paní/máma. „Při jakém pádu?" zeptám se. „Víš.." začne táta.
„Spadla si z útesu" řekne mamka.
„Jak jsem mohla spadnout z útesu!?" zeptám se nechápavě.
„Někdo tě schodil a Chrise postřelil" neudržel se už táta. Já jsem na něj zůstala nechápavě koukat. „Luke" okřikne ho máma.
„Jak je na tom Chris?" zeptám se.
„Už je mu líp, má o tebe strach, byla si dlouho v komatu" řekne mamka.
„Dlouho?" zeptám se.
„Asi 3 týdny." řekne.
Já se za kuckám. Jsem překvapená. Tři týdny jsem byla mimo. Nechápu. Ale žiju. Někdi chtěl mě i mého přítele zabít.

Do mísnosti příjde vysoký hezký kluk. Já na něj koukám jak blbá. „Chrisi je dobře, že si přišel." zvedne se mamka a obejme ho. Chris?? To je můj přítel Chris? Vždyť je nádhernej. A je to můj přítel. „Tak my vás tady necháme." usměje se táta a společně s mámou odejdou.
Chris se na mě usměje a já se mu to snažím oplatit. Sedne si k mé posteli a chytne mě za ruku. Jsem nejistá, ale nevytrhnu se mu. „Je to tady zase" řekne a já nevím co mu vyčíst z jeho výrazu.
„Co?" zeptám se ho nechápavě.
„Zase si mě nepamatuješ" řekne a pevněj stiskne mojí ruku.
„Zase?" zeptám se.
„Víš zatíčko, poslední rok žijeme v neustálem strachu, měli jsem autonehodu, tebe napadli, pak si utekla, pak si se vrátila a pak tě ten debi shodil z útesu." řekne Chris zoufale.
„Chrisi co když si nevzpomenu?" zeptám se. „Lásko ty si vzpomeneš." usměje se na mě.
Já se mu pokusím úsměv oplatit, ale nějak mi to nejde. „Bude to dobrý Sophi, jsme spolu." řekne mi Chris. Já se k němu nakloním a dám mu pusu na tvář. Zase ten mírný záblesk, něčeho z minulosti. „Večeře, v Impu" zašeptám. „Sophi?" zeptá se Chris překvapeně. Já na něj pouze koukám. „Sophi ty si to pamatuješ?" zeptá se a obejme mě.
„Já nevím." řeknu zoufale. „Sophi to je skvělý" usměje se Chris.
Tak já se na něj taky usměju.
„Už to bude dobrý, už po nás nikdo nepůjde, už jsme v bezpečí." řekne Chris.
„To jsem ráda" řeknu.

Dny v nemocnici utíkali i celkem rychle. Chris, rodiče, Caty i všichni ostatní za mnou chodili a já si snažila vzpomenout si alespoň na něco. Pořád to, ale bylo špatný. Doktor říkal, že by jsem si mohla vzpomenout. Takže jsem byla ráda, doufala jsem že to zvládnu.