Because I'm a monster

Who is Luna?

Tak tu mám další pokračování, doufám, že se vám líbí, opravdu se snažím a s postavou Tii opravdu prožívám :D Dneska už je to čtvrtá část, ale tohle jsem měla v hlavě už dlouho, takže to jde samo :D Jinak moc děkuju ža přečtení, hvězdičky a komenty! :)

Byl to Loki s úsměvem na rtech.

"Smím prosit, jeden tanec?" Zeptal se mě. Jeho otázka mě zaskočila.

---------------------------

Úplně jsem zpanikařila a nevěděla co mám dělat. Já přece nemůžu tancovat. Nemůžu. Nesmím.

Loki tam pořád stál a s úsměvem se na mě podíval. Cítila jsem, jak Thor vedle mě ztuhnul.

"J-já neumím tancovat." Vykoktala jsem, rychle se zvedla ze židle a snažila se odejít, ale Loki to asi bral jako jiný druh souhlasu, chytil mě za ruku a odtáhl mě na parket k ostatním. Opravdu doslova dotáhl. Úplně jsem ztuhla, nevěděla jsem, co budu dělat. Chytl mě za jednu ruku a druhou mi ovinul kolem pasu. Snažila jsem se mu vytrhnout, už jsem cítila i slzy v očích, ale asi si to vzal opět jinak.

"Nebojte se, když budete padat, chytím vás." Zašeptal mi do ucha. Byli jsme si tak blízko, že jsem se ani nemohla pořádně nadechnout. Nemohla jsem nic dělat, držel mě pevně, abych vážně nespadla. Začali jsme tancovat, nebo spíš on začal, já se stále stažila utéct. Potlačila jsem vzlyk, co se mi dral z hrdla a snažila se vyprostit z jeho obětí. Všude bylo spoustu lidí, hudba hrála a všichni se bavili. Všichni až na mě. Dosadila jsem si v duchu.

Fajn. Nepustí mě a nemůžu riskovat, že mi sundá (třeba i nechtěně) rukavici, když se pokusím mu vytrhnout svoji ruku z té jeho. Povzdychla jsem si a zkusila zahnat slzy. Zkusím to. Zkusím tancoval a vydržet to. S ním.

Zhluboka jsem se nadechla a trošku se uvolnila, i když jsem byla pořád ve střehu a snažila se ho co nejmíň dotýkat, ikdyž v téhle tlačenici lídí, co zde tancovalo, to vlastně ani nešlo.

"Už vám to začíná jít, no vidíte." Řekl mi po chvilce tancování Loki. I když jsem popravdě opravdu trpěla, nezabránila jsem malému úsměvu, který vyvolala jeho pochvala. Naštěstí hudba skončila a všichni začali tleskat. Rychle jsem od Lokiho odstoupila a podívala se na něj. Pořád měl na tváři ten roztomilý úsměv.

Roztomilý?

Asi jsem se zbláznila. Ne asi- určitě. Nadechla jsem se a rychle odešla ke stolu za Thorem, který na mě vyjeveně koukal, ale bylo znát, že se snaží skrýt úsměv a údiv. Podívala jsem se na něj pohledem se slzami v očích a přisedla si. Cítila jsem, že bych neměla utíkat. Ne teď. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se nadechuje aby něco řekl.

"Mlč." Sykla jsem na něj skrž zaťaté zuby. Po chvíli si k nám začali zase sedat Thorovi přátelé. Na chvíli jsem vypnula poslouchání a zdívala se na matku s otcem. Byli spolu tak šťastní. Jsou propojeni nejen slibem manželským, ale otec dal matce i Slib bojovníka.

Slib bojovníka, je nepřetržitelné pouto, mezi mužem a jeho "královnou". Matka mi o něm povídala, ale jsou to už roky. Říkala, že pouto umožňuje bojovníkovi chránit svou královnu, kterou tak miluje. Cítí to, co cítí ona. Jsou jako jedna duše. Mé myšlenky v tu chvíli přeťal otcův vyděšený výraz. Ze rtů jsem mu vyčetla dvě slova: "Mraziví obři".

Neváhala jsem ani vteřinu a zvedla se ze židle tak prudce, že židle za mnou málem spadla. Všichni u stolu se na mě vystrašeně podívali. Vyběhla jsem od stolu ke stážím a od jednoho si vzala dýku. Viděla jsem otce, jak vstává a s ostatními strážnými spěchají ze sálu. Všichni ostatní zmlkli. Začala jsem na střáže štěkat rozkazy.

"Jsou to mraziví obři, za králem, rychle! Vy" Ukázala jsem na čtyři střážné

"prohledejte okolí, jestli jsou tu další a vy" ukázala jsem na zbytek stráží "jdete se mnou." Než jsem vyběhla s ostatními ze sálu, viděla jsem, že se k nám přidal Thor a jeho přátelé.

Když jsme přiběhli ke zbrojnici, všechno bylo zamrzlé. Jako bych tu byla já. Řekla jsem si a zatřepala hlavou, abych zahnala myšlenky. Stráže mě předběhli a vešli dovnitř, já, Thor a zbytek jsme šli za nimi. Zastavili jsme se pod schody, kousek před otcem.

"Jsou mrtví, Ničitel se o to postaral." Promluvil otec do ticha, které zde panovalo. Ve zbrojnici jsme měli skryté kameny nekonečna.

"Jak se sem dostali?" Vypravila jsem ze sebe. Viděla jsem, že se všichni klepou zimou, která tu kvůli mrazivým obrům vládla. Já stála dál klidně, bylo mi dobře.

"To nevím, ale nesmíme dovolit, aby se sem ještě někdy dostali." Odpověděl mi otec.

"Otče.." řekl Thor.

"Měli bychom jít na Jötunheim..."

Řekl to s takovým odporem, že by se na něj dalo sáhnout. Přišla ke mě matka a pohladila mě po rameni. Rozhlédla se a oddechla si, když viděla, že jsou všechny kameny nekonečna na svém místě.

"Ne, nikdo nikam nepůjde. Svoji drzost vstoupit sem zaplatili svými životy."

Odpověděl otec. Pak však ještě dodal: "Nechci tě ztratit, jako jsme ztratili Lunu." To jméno. Moje sestra. Moje mrtvá sestra. Umřela kvůli nim. Kvůli těm stvůrám. Thor si však jeho poznámky všiml.

"Kdo je Luna?" Zeptal se nechápavě. Cítila jsem, jak si matka vedle mě těžce oddychla. Nemohla jsem se ani pohnout, i když mi zima nevadila, teď jsem si cítila, jako by mi zamrzli všechny svaly v těle. I mé srdce, které si na Lunu stále pamatovalo a pamatovat bude. Klopýtla jsem dozadu a zadívala se na otce.

Z pohledu Thora:

Zahlédl jsem, jak Tia klopýtla dozadu, jako kdyby se jí zamotala hlava, ale matka ji včas chytila. Viděl jsem, jak se jim lesknou oči slzami. Kdo je Luna? A proč byla pro Matku a Tiu tak důležitá? Najednou však Tia neměla v očích jen obrovskou trýzeň, ale i zlost.

"Proč to musíš pořád připomínat otče? Copak vám jako tíže nestačím já?" Vykřikla na otce Tia. Viděl jsem, jak vedle ní matka ztuhla a zbělala. Otec se na ni nechápavě díval, ale chvíli jsem v jeho očích viděl, že ví, o čem Tia mluví.

"Celé ty roky, říkáš, že Luna umřela Kvůli mě! Mě! A teď o ní jen tak mluvíš, jako by byla vzduch? Neměl si Lunu rád, kvůli její moci, stejně tak jako kvůli mé nemáš rád mě!" Vykřikla. Matka se slzami v očích se otočila na ostatní, na které jsem úplně zapomněl.

"Můžete prosím počkat venku?" Řekla jim matka třepavým hlasem. Všichni se vyjeveně dívali na scénu před nimi, nevěděli, o čem to tu sestra mluví. Já vím o čem mluví. O tom, čemu říká prokletí.

"Jen tu zůstaňte." Pronesla už klidněji Tia, ale stále se slzami v očích. Potom se otočila a s pláčem vyběhla pryč.