Because I'm a monster

Jane Foster?

Ahojky :) tak tu mám další část, snad se bude líbit.. Tahle část je zase trošku kratší, tak mě za to nezabijte :D :) dala jsem tady pro vás i video, tak si ho prosím pusťte při čtení, naladíte atmosféru, poslouchala jsem ho, když jsem tohle psala :) (samozřejmě nemusíte!) :)) Děkuju moc, že to čtete a děkuju i za hlasy, které jste mi dali! :) A tenhle díl bych chtěla věnovat TheJackie - za to, že věrně čte všechny části a za to, že vždy nechá nějáký ten koment, který mě opravdu potěší a pomáhá mi při psaní :) Moc děkuju

Vesnice nebyla moc velká. Byla tu spousta domů ze dřeva.

Lidé se na nás dívali, jako bychom spadli z nebe a vyhýbali se nám obloukem. Ohlédla jsem se na Sif, Volstagga, Hoguna a už celkem zdravého Fandrala. Všichni se lehce usmívali a rozhlíželi se kolem sebe. Musím uznat, že tu nebylo moc lidí.

Šli jsme pořád rovně. Došli jsme před nějakou větší budovu se skleněnými dveřmi. A pak jsem ho uviděla.

Stál u nějakého stolu s talíři a.. vařil? O kousek dál stál muž a dvě ženy.

Ostatní se překvapeně nadechli a spěchali ke skleněným dveřím. Nalepili se na sklo a Sif zaklepala. Všichni vevnitř se podívali naším směrem. Muž a jedna žena drželi hrnky v ruce, když nás spatřili, spadly s žuchnutím na zem a ta druhá žena vykulila oči.

Uddychla jsem si štěstím. Thor nás spatřil a viděla jsem, jeho překvapení a nakonec i jeho úsměv. Vrhla jsem se ke dvěřím a zprudka jsem je otevřela, přitom jsem málem porazila Sif. Běžela jsem k Thorovi a i když jsem měla jasný zákaz se kohokoli dotýkat, že všech sil jsem bratra obejmula. Obětí mi oplatil. Rozplakala jsem se štěstím, že ho znovu vidím. Když jsem ho konečně pustila, obějmuli ho i ostatní. Midgarďané na nás stále koukali jako na zjevení. U jedné jsem poznala obrovský údiv. Byla menší a měla delší světle hnědé vlasy a hnědé oči. Byla moc pěkná.

"Co tu děláte?" Zeptal se Thor.

"Přišli jsme tě odvést domů přeci." Odpověděl Fandral vesele. Thor se zmateně podíval na mě.

"Vždyť víte, že domů nesmím..." Odpověděl nakonec. Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Co je to za hloupost, proč bys nesměl?" Zeptala jsem se. Bratr se na mě smutně podíval.

"Vždyť víte, že otec kvůli mě zemřel.." řekl. Tím mi naprosto vyrazil dech, takže jsem se musela zprudka nadechnout, jako kdybych nemohla dýchat. Kdo mu řekl takovou hloupost? Otec stále žije! Viděla jsem smutný výraz té hnědovlásky za ním.

"Thore..." Začala jsem, ale vyznělo to spíše jako zašeptání.

"Tvůj otec pořád žije." Pronesla Sif, když si všimla podivného ticha.

"Ale Loki říkal.." Začal Thor.

"Loki?!" Vyjekla jsem.Všichni se lekli a nadskočili. To snad ne. Byl by toho Loki opravdu schopen?

"Ano.. Byl za mnou, není to příliš dlouho." Odpověděl Thor, když překonal šok, který jsem jim způsobila. Nevěřícně jsem se podívala ven na nebe. Co to děláš? Pronesl hlásek mé hlavě v nebi.

"Stejně tě odvedeme domů." Uzavřela jsem.

"Ehm.." Pronesla ta dívka s hnědými vlasy a opatrně přikročila blíž a pohlédla nejdřív na bratra a poté na mě. Lehce a stydlivě se usmála, až se jí udělaly červené ruměnce na tvářích. Byla v rozpacích. Thor si odkašlal.

"Tio... To je Jane. Jane Fostrová." Pronesl bratr a usmál se na dívku.

"Moc mě těší." Řekla dívka a natáhla ke mně ruku. Teď jsem byla v rozpacích já, protože jsem nevěděla, co mám dělat s rukou nataženou ke mně.

Chce po mně snad něco? Nebo na něco ukazuje? Prolétlo mi hlavou. Thor se lehce uchechtl. Podívala jsem na na bratra pohledem prozrazující, že jestli toho okamžitě nenechá, můj loket opět skončí v jeho žebrech. Dívka po chvilce rozpačitě ruku stáhla zpátky.

"To je jejich způsob pozdravu." Řekl Thor, když se konečně přestal chechtat.

"Aha.. Já jsem Celestia." Odpověděla jsem a lehce jsem se uklonila. Úsměv dívky, jménem Jane se ještě zvětšil.

"Moc mě těší, Celestie." Zopakovala Jane.

"No a ty.." Pokračovala. "Jsi jeho.. žena?" Zeptala se Jane rozpačitě a ruměnce se jí opět vrátily na tvář.

Tentokrát jsem se rozchechtala já, proti své vůli. Ona si myslí, že jsme manželé. Ta představa mě rozesmála ještě víc, takže jsem byla o to hlasitější. Všimla jsem si, že Sif, Hogun, Volstagg, Fandral a Thor se taky začali smát.

Představila jsem si bratra, věčně tvrdohlavého, jako starostlivého a zodpovědného manžela. Můj smích přidal na síle, až mi do očí vrhly slzy a nemohla jsem přestat. Jane mě nechápavě pozorovala. Asi přemýšlela, jestli jsem normální.

"Ne" vypravila jsem ze sebe mezi smíchem. Snažila jsem se uklidnit. Takovou radost jsem necítila už celé roky, takže se mi moc nechtělo přestat. Musíš. Řekla jsem si a snažila se přestat smát. Po chvíli se mi to povedlo, ale na nějákou tu chvilku se mi lehký úsměv z mých představ zase vrátil.

"Nejsem jeho žena." Odpověděla jsem, už klidnější. Přísahala bych, že jsem slyšela, jak si úlevně oddechla.

"Je to moje sestra." Dokončil Thor a já si všimla, že je od smíchu úplně rudý. Všeotče. Jak jsem asi musela vypadat já? Smála jsem se víc, než můj bratr.

Jane se zase na tvář vrátil ten její roztomilý úsměv.

Chtěla jsem něco říct, když v tom se venku ozvala rána a zahřmělo. Vyhlédla jsem rychle ven a viděla z nebe obrovský vír, který za chvíli zmizel, stejně jako můj úsměv a má radost.

"Co je to?" Zeptala jsem se vyděšeně.

Cítila jsem, jak bratr vedle mě ztuhl a napnul svaly.

"Ničitel." Odpověděl po chvíli. Také jsem ztuhla. Když ničitel dostane úkol, má jen jediné využití. Zabít. Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na mrazivé obry, kteří se dostali na Ásgard. Taky je zabil. Byl pro to stvořen. V dálce se ozvala další rána a viděla jsem, jak něco začalo hořet.