Because I'm a monster

Jötunheim

Ahojky, tak jsem zpět. :D doufám, že se vám líbí a moc děkuju, že to čtete! :)) možná neudělám moc radost protože to zase bude na napínavější pokračování, omlouvám se :D

Z pohledu Celestie:

Šli jsme po schodech pro zbraně. Byla jsem ráda, že má Thor někoho, kdo mu bude stát po boku, až do smrti. Prošli jsme hlavními dveřmi, kde už na nás čekali koně, které jsem dala přivést předtím, než jsem šla za bratrem. Vymluvila jsem se na vyjížďku do přírody. Cestou si všichni nabrali svoji zbroj, kromě Thora. Ten si sve kladivo "zavolal". Thor nikdy neměl Mjöldir daleko od sebe. Takže jsme se už jinak zdržovat nemuseli. Srdce mi tlouklo tak prudce, že jsem se bála, aby mi nevyskončilo z hrudi. Všimla jsem si, že Loki se na mě pořád potají dívá. Každá dívka by asi byla polichocena, ale já jsem to neměla ráda. Konečně jsme došli ke koním.
"Chceš pomoct?" Promluvil ke mě Thor a nastavil mi ruku, aby mi pomohl do sedla. Jen jsem zakroutila hlavou a vyskočila na koně. Můj kůň byl bílí, jak čerstvě padlý sníh. Sníh...
U nás na Áshardu sníh nepadal. Což je opravdu škoda. Sledovala jsem sníh, když jsem byla na Midgardu a viděla, jak si děti hrají. Stavěli na sebe tři koule a na tu nejmenší naskládali pár kamínků, který měl značit úsměv. Říkali tomu prý "sněhulák". Z produ myšlenek mě vytrhla Sif, která ke mě přijela na svém koni, který měl barvu krásného dřeva.
"Můžeme?" Pronesla. V jejím hlase jsem poznala nervozitu.
"Můžeme jet." Odpověděla jsem a všichni jsme odjeli mlčky k Bifrostu.

Po cestě jsem začala být nervózní i já. Zrychlil se mi dech a roztřepaly ruce. Zlost ze mě však ještě nevyprchala, a tak jsem chytla pevněji otěže a přidala na tempu.
Když jsme dorazili k Bifrostu, sesedli jsme z koní. Heimdall tam čekal.
"Heimdalle.." začala jsem, ale Thor mě přerušil a zašeptal: "Nech to na mě." Lehce se při tom pousmát a mrkl na mě.
"Heimdalle, příteli." Začal Thor a já zaslechla v jeho hlase pobavení. Musím uznat, že Heimdall "opravdu nemohl tušit" o co mu jde.
"Thore.." promluvil Heimdall. Bratříček se však nenechal přerušit a pokračoval.
"Nechceš vykonat dobrý skutek?" Dořekl Thor.
"Tím, že poruším zákaz krále? Na to tu nejsem já." Odpověděl a podíval se s šibalským úsměvem přímo na mě, což mě trošku překvapilo. Thor pochopil, kam se asi podíval a slyšela jsem, jak se uchechtl. Vystoupila jsem od ostatních a došla k Heimdallovi.
"Potřebujeme na Jötunheim, Heimdalle." Pronesla jsem s falešným úsměvem, než jsem k němu došla. Thor uznal porážku a vrátil se zpět k ostatním s úsměvem na rtech.
"Váš otec by to jistě neschválil princezno." Odvětil.
Nemám ráda, když někdo říká, co by na to řekl otec.
To ve mě zase vyvolalo menší zlost. "Král tu teď ale není, aby to posoudil, ne?" Pronesla jsem možná až moc sarkasticky. Nadechla jsem se, abych se zase uklidnila, naštěstí Heimdallem
to ani nehlo.
"Jak si tedy přejete." Odpověděl po chvilce, otočil se a kráčel do Bifrostu. Oddechla jsem si, že to nejhorší mám za sebou.
To si pouze myslíš. Pronesl hlas v mé hlavě. Zatřepala jsem lehce hlavou a vydala se za Heimdallem a ostatními, kteří mě předběhli, k Bifrostu.
Heimdall začal pomalu otevírat bránu. Kupole se roztočila a my jsme se skrz bránu přemísťovali na Jötunheim. Letěli jsme galaxií, na vzdálenou planetu. Všude svítily překrásné hvězdy. Matka říkala, že jsou to duše zemřelých. Galaxie byla nádherně barevná a zářivá.
Dorazili jsme na Jötunheim. I když mi zima nevadí, cítila jsem tady jenom ji. Přeběhl mi mráz po zádech.
"Jdeme" řekl Thor a vydal se vpřed. Všimla jsem si, že všichni stáhli ruce na své zbraně. Thor držel Mjöldir pevně v ruce a šel jako první. Všechno tady bylo zmrzlé. Šla jsem kolem podivného ledového kamene. Najednou jsem ztuhla na místě a dívala se na onu zmrzlou věc vedle mě. Nebyl to zmrzlý kámen. Byli to lidé. Při té představě jsem se otřepala. Vypadalo to, jako žena. Pod sebou měla.. dítě. Pocítila jsem, jak mě začaly pálit slzy v očích.
"V pořádku?" Zašeptal ke mě Fandral a pristoupil ke mě. Podíval se stejným směrem, jako já a jeho úsměv ztrvrdl.
"Jsou to zrůdy." Pronesl po chvilce. Naznačil mi hlavou, ať jdu radši pryč, a tak jsme šli zase k ostatním. Před námi jsme něco zaslechli. Zbystřila jsem a vytahla své dýky. Thor na mě nechápavě pohlédl. Nikdo nevěděl, co jsem vlastně celé ty roky opravdu dělala. Učila se ovládat to a učila se bojovat.
"Co si myslíš, že jsem celou tu dobu dělala?" Zašeptala jsem k němu a kýval na dýku v mé pravci. Naši menší konverzaci nekdo přerušil, protože se kolem nás začali shromažďovat mraziví obři. Vzhledla jsem k místu, odkud se začínal ozývat výsměch. Sedel si tam na kamenném trůně, jako pravý král.
"Laufey.." pronesl jsem a zaslechla ve svém hlasu zlost. Mám na ni právo. On ji zabil.