Because I'm a monster

That girl is gone

Ahojky! Strašně moc děkuju za ohlasy, bála jsem se, že se nebude líbit! :o 380 přečtení! Strašně moc děkuju! Doufám, že se vám líbilo i to video, mějte prosím shovívavost, je to moje první :D popravdě původně jsem trošku váhala, jestli mám pokračovat. Ale pokračuji :) změnila jsem fotku, snad neva :) Na vaše přání jsem si trošku pohla :D už nebudu rušit, takže děkuju žijte si to! :)

Z pohledu Celestie:

Bolest. Ticho. Zima. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo, ale mozek odmítal spolupracovat. Zkusila jsem se pohnout. Ležela jsem na něčem tvrdém. Pomocí rukou jsem se posadila. Teď to není jen tvrdé, ale i zmrzlé. Stále nemám rukavici. Pak jsem si konečně vzpomněla, co se stalo.
Málem jsem zabila Thora. Vzpomněla jsem si na oči, které se na mě vyděšeně dívaly. Pak si pamatuju už jen bolest, křik a tmu. Vědí o tom!
Projelo mi hlavou tak hlasitě, jako by mi někdo křikl do ucha. Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Naproti mě seděl Loki. Co dělá na svobodě? Smutně mě sledoval.
Pak jsem se rozhlédla a bylo mi do breku.
On nebyl na svobodě. Ani já. Byli jsme oba v té skleněné cele. Nevěřícně jsem se rozhlížela. Můj pohled se zastavil kousek od dveří. Stál tam Thor. Je v pořádku. Děkuju. Pronesla jsem v duchu. Vypadal zcela zdravě, ale se smutným výrazem ve tváři. Pomalu jsem vstala. Ležela jsem na té posteli, která byla určena pro Lokiho. Oba mě pečlivě sledovali. Tiskla jsem si ruku bez rukavice k hrudi, abych už nikomu neublížila.
"Thore.." řekla jsem, ale slyšela jsem jen pouhý šepot. Thor přistoupil blíž. Loki si stoupl a se zrakem stále upřeným na mě si odešel sednout jinam, aby nepřekážel. Došla jsem ke skleněné zdi, která nás oddělovala.
"Je mi to líto, Tio. Rozhodnutí o tvém držení vydal Fury. Prý jsi nebezpečná." Řekl a při slově nebezpečná zakroutil hlavou. Nervózně jsem vydechla. Po tváři mi stekla slza.
"Mají pravdu, Thore. Jsem nebezpečná. Mají právo mě tu držet. Jsem monstrum." Řekla jsem a klekla jsem si, jako kdyby se mi motala hlava. Jsem zrůda. Mohla jsem zabít Thora. Bratra. Co by na to řekla matka? A Odin? Při vzpomínce na matku se mi stáhlo srdce. Vždycky mi věřila, i přes to, co jsem. Vždycky.
"Nejsi monstrum a neměli by tě tu držet." Řekl Thor.
"Málem jsem tě zabila!" Křikla jsem po něm. Snažila jsem se uklidnit. Kolem holé ruky mi začal běhat mráz a podemnou se začala tvořit vrstva ledu a sněhu, ze kterého rostly malé ostré bodlinky.
"Ale nic jsi mi neudělala, vidíš? Jsem v pořádku." Pronesl a snažil se usmát aby mě uklidnil. Podívala jsem se na něj se slzami v očích.
"Vrať se na Ásgard. Sám. Zapomeň na mě, jako otec a žij volně. Po otci zdědíš trůn a budeš král." Řekla jsem a sklonila hlavu.
"Ne. Jsi moje sestra a jsi i budoucí královna devíti světů. Nikam bez tebe nejdu. Naučíš se to ovládat, určitě a vrátíme se domů společně." Řekl odhodlaně bratr. Nad jeho slovy se mi opět sevřelo srdce. Jak může někdo mít rád zrůdu, jako jsem já?
Musí jít ale dál a nezůstávat v minulosti a v zapomnění, jako já. Musím ho od sebe odvázat.
Vstala jsem. V ruce jsem vytvořila ledovou kouli. Kolem mě začalo všechno mrznout. Thor se na mě nechápavě podíval.
"Nikdy se nevrátím tam, kde jsem musela žít v kleci. Být ta poslušná malá holka, kterou nikdo ani pořádně nezná. Nikdy už nebudu poslouchat, jak moc mě otec nenávidí. Ta dívka je pryč. Už nejsem tvoje sestra. Už ne!" Křikla jsem a vrhla ledovou kouli proti sklu takovou silou, až se tam vytvořila malá prasklina. Tolik síly. Tolik nebezpečí. Cela se trošku pohla.
Thor překvapeně couvl a polekaně se na mně podíval. Zase couvl a odešel.
Bezvládně jsem se sesunula k zemi.
Úplně jsem zapomněla, že je tu i Loki. Otočila jsem se na něj. Od pusy mu stoupaly obláčky páry, jeho rty měly fialovo-modrou barvu, byl strašně bledý a třásl se. Třásl se zimou. I přes to se pokusil o úsměv. Zatřepala jsem hlavou. Jsem stvůra. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno bylo pokryté ledem. Jak může někdo během několika minut napáchat tolik škody? Já.
Otočila jsem se na věc, které říkají kamera.
"Smím někoho poprosit o nové rukavice?" Pronesla jsem a otočila se na Lokiho.
"Nerada bych vám zabila vězně." Dořekla jsem a otočila se zpět na kameru. Slyšela jsem Lokiho, jak drkotá zuby.
"Jistě." Pronesl nějaký hlas. Rozhlédla jsem se, ale nikdo tu nebyl. Stále jsem seděla u stěny skla. Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel muž v bílém plášti. Za ním přišli vojáci. Nervózně jsem si stoupla a o pár kroků couvla. Muž přišel ke skleněným dveřím od cely.
"Ustupte prosím." Řekl. Ještě kousek jsem couvla. Nejdřív dovnitř vešli dva ozbrojení vojáci. Za nimi pak šel muž s pláštěm.