Because I'm a monster

Midgard

Ahojky. Tak tu mám další část, děkuju, že si to čtete a moc děkuju i za hlasy. :)

Tma a bolest. To bylo to první, co si pamatuju. Začala jsem vnímat. Slyšela jsem někoho vedle mě. Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem u sebe v komnatě. Ležela jsem v posteli. Vedle mě seděla matka a dívala se na mě s tak smutným výrazem, až jsem cítila, jak se mi stáhlo srdce. Ten žal v jejích očích.
"Jak je ti?" Zeptala se potichu.
"Je mi dobře.."
Chtěla jsem se zvednout, ale když jsem se opřela o svoji pravou ruku, zasyčela jsem bolestí a rychle spadla zpět na postel.
"Opatrně, jen odpočívej" řekla mi matka a podívala se na mě lehce káravým pohledem.Všimla jsem si, že mám v něčem zabalenou ruku. Začala jsem přemýšlet nad tím, co se stalo.
Otec vyhnal Thora. Loki otci rekle, kam jdeme. Zprudka jsem se nad vzpomínkou nadechla.
"Thor.." vypravila jsem ze sebe priškrceným hlasem. Matka na mě smutně přikývla.
"Kde je otec?" Zeptala jsem se matky.
"V korunním sále, jako vždy." Odpověděla.
Bez dalšího přemýšlení jsem opatrně vstala.
"Kam jdeš?" Zeptala se nechápavě matka. Než jsem odpověděla, nazula jsem si svoje vysoké černé boty.
"Za otcem." Pronesla jsem otráveným hlasem a vydala se do korunního sálu.

Seděl na trůně. Potichu jsem přišla před něj, všimla jsem si, že má zavřené oči. Nervózně jsem se zavrtěla a odkašlala si.
"Vím, že tu jsi." Řekl, ale oči neotevřel. Ví o všem, co se v paláci šustne. Řekla jsem si v duchu. Znovu jsem se zavrtěla a promluvila.
"Kam jsi ho poslal?"
"Na Midgard. Ale to ty víš."
"Měla jsem na mysli přesné místo."
"Proč?"
"Jen chci vědět kde je můj bratr."
"Nevím, někam jsem ho prostě poslal." Lže. Pronesl hlas v mé hlavě.
"Už bylo dost lží, nemyslíš?!" Vykřikla jsem na něj. Překvapeně na mě pohlédl, stoupl si a pomalu kráčel ze schodů ke mě. Trošku jsem ucouvla.
"Myslíš si, že tě nemám rád, kvůli tvé moci." Rozeznala jsem, že to neřekl jako otázku.
"Ne, já vím, že ke mě nechováš žádné city! Chováš se ke mně pořád tak chladně, jako bych ani nebyla tvoje dcera." Řekla jsem rozzlobeně ale do očí se mi vkradly slzy.
"To stejné jsem viděla u Luny. Kvůli temnotě, kterou ovládala jsi ji taky neměl zrovna v lásce" řekla jsem ještě hlasitěji "možná si byl dokonce rád, že ji zabili, že ses zbavil aspoň jedné!" Křikla jsem po něm.
"Ne.." pronesl tiše a vypadalo to, jako by se mu motala hlava a začal si sedat na schody. Nnechápavě ale stále naštvaně jsem se na něj dívala. Přistoupila jsem k němu, natahoval ke mner ruku. V tu chvíli si lehl a zavřel oči. Sáhla jsem mu opatrně na ruku. Pochopila jsem, co se stalo. Upadl do bezvědomí.
"Stráže!" Vykřikla jsem vyděšeně.
"Stráže prosím pomozte!"
Okamžitě ke mně přiběhli stráže a odnesli otce pryč.

"Není to tvá chyba." Konejšila mě matka u otcova lóže, kde ležel v bezvědomí. Po tvářích mi tiše tekly slzy. I když je na mě otec takový, je to stále můj otec.
"Co se mu vlastně stalo?" Zeptala jsem se tiše.
"Padl do hlubokého spánku. Vždy se mu podařilo oddálit to, ale tentokrát nebyl připraven." Pronesla matka smutně. "Nesmíme přestat doufat, že se k nám tvůj otec zase vrátí... stejne jako Thor."
Oči mi z otce přelétly na matku. Probudilo se ve mně to jediné, co postrádám.. Naděje.
"Jakou má bratr šanci, že se vrátí?" Zeptala jsem se.
"To nevím. Tvůj otec nedělá nic bez opravdového důvodu." Řekla a chytla otce za ruku.
"Musím za ním, matko. Musím ho přivést zpět."
"Ne dítě. Musíš zůstat tady a chopit se vlády, dokud se k nám tvůj otec nevrátí. Musíš usednout na trůn." Řekla matka. Usednout na trůn a vládnout?
"Matko.. to nejde. Musím přivést Thora zpět." Řekla jsem, vstala a mlčky odešla z místnosti.

"V tom případě musím na Midgard." Pronesla jsem do ticha chodeb. Ale nemůžu ho najít sama. Cestou jsem se zastavila u sebe v pokoji pro dýky a přemýšlela, kdo by mi mohl pomoct. Hned jsem věděla za kým jít. Sif. Řekla jsem si a vyšla jsem schody, které vedou do společenské místnosti, kde jsou většinou Thorovi přátelé.

Slyšela jsem odtud hlasy. Jejich hlasy. Měla jsem štěstí, byli tady. Otevřela jsem dveře a všichni se na mě podívali a zmlkli. Nejspíš řešili něco důležitého. Už jsem chtěla promluvit, když v tom přišla stráž.
"Heimdall vás volá." Řekl a otočil se na mě.
"Všechny." Dodal a odešel. Vím, že Heimdall vidí všechno, ale někdy mě jeho schopnosti opravdu děsí.
Všichni jsme šli mlčky dolů, občas jsem jen zahlédla, jak se po mě nekdo pokradnu podíval.
Byli jsme několik metrů od Bifrostu, když Sif přerušila ticho mezi námi.
"Je mi líto vašeho otce, princezno.." Jen jsem kývla.
"Slysela jste o Lokim?"
Zeptala se. Loki. Vzpomněla jsem si na jeho smaragdové oči, havraní vlasy a milý úsměv.
"Co je s ním?" Zeptala jsem se a snažila jsem se, aby nebyla poznat má zvědavost.
"Vládne teď Ásgardu.." Pronesla Sif opatrně. Zalapala jsem po dechu a vzpomněla jsem si na scénu s matkou. Proč vybrala jeho?
Proud mých myšlenek přerušil Heimdall.
"Vy chcete na Midgard i přes zákaz krále?" Pronesl. Pochopila jsem, že mluví o Lokim.
"Zákaz?" Zeptala jsem se chladně.
"Loki zakázal všem opustit Ásgard." Odpověděl.
"Heimdalle, ale my tam potrebujeme.." Řekla Sif.
"Já vás tam ale přenést nemohu." Řekl Heimdall a odešel z Bifrostu. Nechápavě jsme se za ním dívali.
"Hleďte!" Pronesla Sif. Všichni jsme se otočili. Heimdall nechal svůj meč v aktivačním portálu, který se právě aktivoval. Bifrost se roztočil a vcucl nás do mostu. Zase jsme letěli kouzelnou galaxií.
Za chvíli jsme byli na Midgardu.
Poušť. První co jsem spatřila.
Někde tu musí být můj bratr.
"Jak ho tady máme najít?" Pronesl Volstagg.
"Co třeba začít tam?" Řekla Sif a ukázala na vesnici nedaleko před námi.
"To by jsme mohli." Pronesla jsem a vydali se tam.